Rubrika: Očima ženy

Prázdniny a zavařeniny

Je to český fenomén – doména českých žen! Okna umývat v mrazu a průvanu před Vánocemi a v letním žáru  kumulovat všudypřítomné horko zavařováním výdobytků našich zahrádek. A přitom naopak by to – logicky – bylo mnohem příjemnější! Logika, nelogika – před Vánocemi chceme mít čisto a žádná meruňka v prosinci neuzraje. Vím o jediné dámě, která se v tomto směru pokusila o průlom – jistá slečna Maruška z pohádky O dvanácti Měsíčkách, jenže tam šlo vpravdě o něco jiného než o marmeládu.

Myslím, že mladší generace už jsou otrlejší a klidně si koupí na trhu jen tak kilečko třešní na chuť, a mají-li zahrádku, vysejí na ní anglický trávník a hotovo. Jenže ono je taky pravda, že taková domácí meruňková marmeláda chutná v mrazivých zimních dnech na palačinkách vskutku báječně. A pamětlivé této skutečnosti se za vlahých letních večerů vyzbrojíme zástěrou, nožíkem, sklenicemi a želírovacím prostředkem a jdeme na to! K tomu zní z rádia šlágry, co se hrávají za vlahých letních večerů co pamatuju – a kontinuita s předchozími generacemi je nesporná.

Police komory či sklepa pomalu plní zavařeniny a my se těšíme, až si hodíme nohy do škopku s vlažnou vodou a špetkou levandule a naplní nás uspokojení, že pro tuto zimu máme vystaráno. Zbude-li nám ještě trocha energie a tvůrčího zápalu, opatříme některé skleničky  i patřičným „home made“ dekorem, a vida, už víme, co darujeme přátelům na Mikuláše! Určité uspokojení tahle činnost opravdu přináší – výsledek je hnedle vidět (a tím nemám na mysli tu zaprskanou kuchyň), a po dni stráveném v práci ve virtuálním světě se s pár skleničkami marmelády pocit z dobře vykonané práce konečně dostaví. K tomu necháte myšlenky jen tak plynout, stoupat a vířit na sladkých párách linoucích se z hrnce.

Že je zavařování přežitek pouze pro otrlé hospodyně?  Nenechte se mýlit! Děláme to všichni.Vždyť co jiného jsou všechna ta alba a složky v počítači plné rodinných a jiných fotek, co jiného jsou záznamy z našich domácích kamer a chytrých telefonů. Kam jinam patří šuplíky s obrázky od dětí, mušlí od moře, lahviček od parfémů a vzkazů, které nám někdo poslal v pravou chvíli? Konzervujeme si krásné a důležité okamžiky, abychom na ně nezapomněli, abychom  mohli znovu vychutnávat jejich jedinečnost, abychom mohli uchovat kousek dávno uplynulého času, který pro nás byl a zůstává tak cenný.

Dovolte mi malou vsuvku – zkusili jste někdy zavařovat třeba banány nebo meloun? Nevím, možná to jde, ale ta představa není ani trochu lákavá. Vychlazený meloun, šťáva stékající po bradě a horký letní den prostě patří k sobě. Jinam se snad ani nehodí. Jsou prostě věci, které se zavařit nedají – musí se vychutnat hned, tady a teď. Byli jsme jednou v Jeseníkách u Mechového jezírka – přijela tam rodinka zvláštní tím, že táta se zjevným ochrnutím končetin přijel na speciálně upraveném vozítku. Děti se všemožně a urputně snažily vyfotit vážky, kterými je tato oblast vyhlášená. Táta je chvíli pozoroval a pak laskavě směrem k synkovi podotknul: „Vašíku, to se nedá vyfotit, to si musíš zapamatovat.“ Jsou chvíle, kterým nijak navenek nezvýšíte trvanlivost – můžete je jen nepropásnout a beze zbytku vychutnat – pro vděčnost z neopakovatelnosti přítomného okamžiku.

A teď zpět k uchovávání potravin i času. Jsme stvořeni jako bytosti, které žijí se svou historií. Pán Bůh se vědomě „pustil na tenký led“, když nám dal schopnost uchovat si vzpomínky. Jsou přece i okamžiky, na které bychom tak rádi zapomněli, které bychom si přáli úplně vymazat. Zažili jsme možná věci těžké a bolestné, ale nezaměstnáváme tím svou mysl víc než je nutné? Copak zavařujeme trpké, shnilé nebo červivé ovoce? Vždyť přece všechno pečlivě vykrajujeme, aby zůstalo jen to zralé, voňavé a chutné. To, co nám v zimě přinese kousek léta. Koukám, že mě v mojí „spížce“ čeká pořádná čistka – všechno, co zavání hnilobou a plísní, všechny ty pomluvy, posuzování a neodpuštění by mi v mrazivých časech těžko daly sílu a povzbuzení. A co teprve bolesti, které jsou zakousnuté hluboko pod kůží? Jenže zatímco na ovoce si troufnu sama, na tuhle očistnou kůru duševní jsem krátká. Nestačí mít pevnou vůli, usmívat se a pozitivně myslet. Na pár dní nás to může oblafnout, ale pak jsme znovu tam, kde jsme byli. Jen Božím přičiněním, jeho milostí a uzdravujícím dotykem můžou trpké vzpomínky ztratit palčivost a ty nahnilé lze zlikvidovat úplně.  Věřím v uzdravující sílu Slova a v životodárnou moc Ducha – kdybych nevěřila, pak navzdory vyspělému zdravotnictví by mi zbývala jen malá naděje. Jen před Lékařem si troufám odkrýt svou bolest, vystavit ji desinfekci pravdy, nebát se nechat téct slzy, když to pálí, a potom to všechno nechat Jím obvázat, zahojit, zacelit. Chcete návod, osvědčený recept, který zabírá? Je mi líto, budete muset na osobní prohlídku, diagnóza bude určena přesně a recept – to je tajemství, tajemství mezi vámi a Bohem. Složení léčivé směsi bude zřejmě obsahovat esenci upřímnosti, pokání a pokory i umění nabyté svobody, a dávkování bude stanoveno na míru!

Takhle moje myšlenky plynou na sladkých marmeládových párách a pohled klouže po přibývajících horkých sklenicích. Zásoby. Není na nich jistě nic špatného, pokud se nám to nevymkne z ruky a nestane se z toho obyčejné křečkování a hamonění. Pokud u sebe člověk zpozoruje příznaky tohoto nešvaru, to je pak jako odvykací kúra ideální, vypravit se místo toho s přáteli na výlet a marmeládu si pak zcela bez výčitek koupit v obchodě. Na polici naší duše by ale každopádně nemělo zůstat vymeteno. V dobách hladu a krize bychom zašli na úbytě. Až po letech mi dochází, jak moc je dobré umět Boží slovo zpaměti – mít vždy po ruce první pomoc v podobě citací Bible, které nám pomohou vidět nastalou situaci v pravdivém světle. Výroky, které nám připomenou, že jsme cenné Boží děti a že nebeský Otec za námi stojí. Snad by se dalo říct, že se kousek Božího slova dá užívat jako lék, v lepším případě preventivné i jako vitaminová bomba. Duch Svatý má jistě hodně těžkou práci, když není uvnitř z čeho brát – jak nám má pak připomenout, co v paměti není?

Vzpomínáte na únavu smíchanou s pocitem zadostiučinění někdy před půlnocí, kdy už s námahou vyndáváte ze zavařovacího hrnce poslední várku? Člověk si má dělat zásoby, když je úrodný čas a když na to má sílu. A myslím, že druhá podmínka je stejně důležitá jako ta první. Byla by škoda, kdybychom se u zavařování i „zavařování“ zničili natolik, že bychom dobroty stejně jako „uchované dobro“ už nechtěli ani vidět. Vždyť ve dnech těžkých a temných nebo jen dlouhodobě jednotvárných je ta správná chvíle na "mlsandu".

A tak vám přeji, ať vám sklenice s obsahem lákavým pro oko i pro duši na vašich policích utěšeně přibývají, a až zavane severák a nenadálá situace vás „vyžene na jahody“, pak pamatujte, že není třeba pohádkového řešení. Jste přece vyzbrojeni! Máte zásoby!

Srdečně  

PETRA ELIÁŠOVÁ