Rubrika: Představujeme

Křesťanský sbor Plzeň

Ačkoliv jsem vyrůstal uprostřed dění 50. let, nic podstatného si z toho nepamatuji. Proto si při ohlédnutí za historií Křesťanského sboru v Plzni velmi rád vezmu do ruky publikaci „Cestou pravdy a lásky“ a listuji. Díky ní se vracím ve vzpomínkách na své rané dětství, které bylo ze zpětného pohledu velmi pestré.

Pamatuji si velmi živě, jak jsem si v době zákazu shromažďování jako malý chlapec hrával na podlaze s dřevěnými špalíčky během domácích shromáždění u nás doma, nebo v bytě někoho z věřících. Tehdy jsem nechápal, proč jsme každý týden u někoho jiného „na návštěvě“. Když jsem začal chodit do školy a mohli jsme se veřejně shromažďovat pouze v „církevních“ prostorách, zůstala v nás všech potřeba po vzájemném sdílení. Tak jsme se vždy dohodli a společně zamířili k domovu někoho z věřících. Rovněž si vzpomínám, jak i během týdne nás doma navštěvovali různí lidé, kteří chtěli v soukromí hovořit s mým otcem o víře. Někteří z nich přijali Pána Ježíše za svého Spasitele, byli pokřtěni a začali docházet do nedělních shromáždění. Když po nějakém čase zjistili, že v místě, kde mají své nevěřící příbuzné, je také „náš“ sbor, přestěhovali se tam, aby mohli sloužit k víře svým blízkým. Tak se stávalo, že se účast na shromážděních sboru zvětšovala a opět po čase zmenšovala. Sborové společenství tak mělo charakter duchovní „porodnice“, kde hledající nacházeli nový život z Krista a opět odcházeli, aby nesli evangelium do svých rodin.

Jednou z vůbec nejsilnějších vzpomínek mého dětství jsou častá setkání mého otce s bratrem Josefem Valentou nad Písmem. Ačkoliv jsem nerozuměl, o čem si povídají, například z proroctví Starého zákona, rád jsem si zalezl pod stůl, u kterého oba seděli, a hrál si. Zvláštní, láskyplný vztah mého otce k Písmu mě už od dětství přitahoval a zůstal ve mně až do současnosti.

V období mojí základní školní docházky zasáhla naši rodinu i sbor nečekaná událost. Byl to roční pobyt mého otce ve vězení za zinscenovanou škodu. Cílem vězení měla být „převýchova“ a zlomení víry. Tehdy jak sbor, tak naše rodina procházela krizí. Díky statečnému postoji mého otce, který se nenechal zlomit, se po jeho návratu ve sboru ještě více prohloubily vztahy a upevnila víra. Po této zkušenosti jsem stále více toužil po společenství s věřícími vrstevníky, s mládeží. Rodiče mi umožnili dvakrát do měsíce navštívit setkání mládeže v pražském sboru. V plzeňském sboru jsme byli společně se sourozenci Vovčokovými jediní z mládeže, o kterou se neměl kdo cíleně starat. Z dnešního pohledu to hodnotím jako nedostatek, který měl a má dopad do dalšího směrování života v dospělosti.

Během mých studií na střední škole v Českých Budějovicích jsem byl s děním ve sboru seznámen jen zprostředkovaně, poněvadž jsem v neděli odjížděl na internát. Pouze o prázdninách jsem se rád setkával s těmi, kteří se za mě modlili. Zásadní změnu jsem prožil během prázdninového pobytu s brněnskou mládeží v Tasově. Víra mladých lidí v praxi mi pomohla se cele rozhodnout následovat Pána Ježíše Krista. Po mém návratu z tohoto pobytu mě můj otec společně s Láďou Mikešem pokřtil v řece Úslavě.

Po tzv. „normalizaci“ často přicházeli po začátku shromáždění neznámí muži, sedali si u dveří a před koncem opět odcházeli. Vysokoškolská studia v Brně měla za následek, že jsem přijížděl domu jednou za dva měsíce a sborový život v Plzni jsem prožíval ještě více zprostředkovaně. Bylo to však období přípravy nejen na budoucí zaměstnání, ale i budoucí službu pro Pána. Prožíval jsem Pánovo zcela konkrétní vedení víry jak na studium, tak ve volbě budoucí manželky i místa našeho prvního společného působení. Po sedmi letech v Teplicích v Čechách a obecenství ve sboru v Ústí nad Labem jsme se už jako rodina se třemi dětmi přestěhovali zpět do Plzně. Teprve tehdy jsem poznal, jak namáhavá byla služba mého otce po celá ta dlouhá léta v místě, které se tehdy nazývalo „pevná hráz míru a socialismu“. Otec totiž nepečoval jen a pouze o plzeňský sbor, ale také o shromáždění v okolí. Pravidelně je navštěvoval a sloužil osobní pastorací. Častokrát dokonce jednal a zastupoval shromáždění před okresními a krajským církevním tajemníkem. On byl také iniciátorem setkávání bratří z těchto sborů alespoň jednou ročně přes celý víkend na jeho rodné chalupě v Nezamyslicích. Za celé období od roku 1969 se téměř nikdo neobrátil. Početně se sbor postupně zmenšoval odchodem starších sester do nebeského domova.

Po tzv. sametové revoluci využil můj otec uvolnění, nechal si vytisknout vlastní letáky a před každým nedělním shromážděním zval lidi do shromáždění. Krátce na to v červnu roku 1990, byl nečekaně Pánem odvolán. Před vánoci téhož roku se u nás neohlášeně zastavili dva bratři z Mnichova a seznámili nás s plánem uskutečnit plošnou celorepublikovou letákovou akci s nabídkou evangelizační literatury zdarma. Přímo se nás dotázali, zda bychom byli ochotni spolupracovat. S radostí jsme souhlasili. Od jara 1991 do konce roku 1992 přijížděli auty skupiny mladých věřících, aby do poštovních schránek na sídlištích velkých měst roznášeli letáky. Za dva roky takto roznesli na půl milionu letáků. Ohlas byl v té době obrovský. O evangelizační literaturu si požádalo na sto tisíc lidí. Na popud bratří z Mnichova jsem opustil zaměstnání a začal se věnovat následné misijní a pastorační službě zájemcům o duchovní literaturu, kterých bylo jen v Plzni a okolí na 1600. V té době začaly naše dvě dcery navštěvovat gymnázium, kde na jejich popud vznikla skupinka studentů se zájmem o Boží Slovo. Ve stejnou dobu jsme prožili ve sboru probuzení. V roce 1995 bylo pokřtěno 12 bratří a sester. „Nepřítel“ však nikdy nespí. Podařilo se mu vyvolat nedorozumění a hlubokou krizi. Ačkoliv nás v Plzni posílili manželé Kantorovi z Havířova, někteří věřící sbor opustili. Byl to čas zkoušek víry v nové době. Sbor se scházel v pronajatých prostorách před restitucí, ve správě města Plzně. Později, když se přihlásili původní majitelé, se sbor přestěhoval do školní jídelny Základní školy ve čtvrti Skvrňany. Nové působiště si žádalo intenzivní misijní službu. S nadšením se celý sbor zapojil do pátečních přednášek na duchovní téma pod názvem „Večery u šálku čaje“. Lidé přicházeli, vyslechli a bez zájmu opět odcházeli. Poté sbor ještě jednou změnil místo setkávání než zakotvil v Církvi československé husitské, kde se schází až dodnes. Z období probuzení zůstal sboru věrný bratr MUDr. František Stožický, který po odchodu manželů Kantorových do Evangelické církve metodistické přijal službu druhého staršího sboru. V té době jsme byli jediní dva bratři ve sboru.

Od přelomu roku 2011 a 2012 přidal náš Pán čtyři obrácené bratry. Jedním z nich je bratr Blažej Pelán, sloužící jako duchovní ve věznici Plzeň-Bory. Zbývající bratři nastoupili cestu růstu a upevňování ve víře.

Jsme našemu drahému Pánu vděčni za službu manželů Krejčích, kteří vysláni brněnským sborem přijíždějí nás každé dva měsíce povzbudit ve víře. Po vzniku sboru v Berouně nás navštěvuje i bratr Meinolf Mellwig.

V Kristu Ježíši spojený

JAN STANĚK