Rubrika: Představujeme 

Křesťanský sbor v Liberci

Jsou sbory, které znají přesné datum svého založení a mohou si tak připomínat výročí svého vzniku. Mezi takové sbory ten liberecký nepatří. Zde ten přesný den, kdy jsme se začali shromažďovat, nelze stanovit. Ovšem ty první počátky bychom mohli přibližně datovat do roku 1975, kdy jsem se z bytových důvodů se svou rodinou přestěhoval z Prahy do Liberce. Naše bytová situace v Praze už byla nadále neúnosná; z tohoto důvodu jsem si našel zaměstnání s příslibem bytu v Liberci. A tehdy jsme s manželkou slíbili svému Pánu, že ten byt, až se do něho nastěhujeme, nebudeme považovat za své soukromé vlastnictví, ale naopak ho otevřeme Božímu lidu. A tak se také stalo. Těmi prvními návštěvníky, kteří k nám začali přicházet, byli mladí lidé, většinou studenti z Vysoké školy strojní a textilní. Vzájemně jsme si sloužili bez jakéhokoliv úmyslu vtěsnat se do nějakých denominačních hranic.

Další podnět přišel hned záhy po našem přestěhování, a to od bratra Kořínka. Ten, protože naši rodinu nesl na svém srdci, za námi přijel a dal nám adresy věřících, které bychom měli navštívit. Těmi prvními, s nimiž jsme se setkali, byli Karel Machart a Jiří Bulvas. Po čase jsme se sešli s manželi Veselovskými, kteří se na důchod přestěhovali z Brna do Jablonce nad Nisou. A návazně pak s manželi Svobodovými z Dolní Řasnice. Oba manželské páry pocházely z repatriovaných Čechů, z těch, kteří se po válce vrátili z polského Zelova do vlasti a usadili se v českém pohraničí. S nimi jsme se často vzájemně navštěvovali. Šlo o milá setkání s lidmi, s nimiž jsme si velmi dobře rozuměli, i když byl mezi námi rozdíl jedné až dvou generací. Bylo podivuhodné vidět, jak si tito repatrianti, jejichž předkové po Bílé hoře odešli z českých zemí do ciziny, udrželi po tolika generacích živou víru, a to na rozdíl od svých dětí narozených už zde ve staré vlasti, které opustily víru svých rodičů a předků. Společně s těmito dvěma manželskými páry jsme rozvažovali Boží slovo a hodně zpívali. Veselovští i Svobodovi milovali staré duchovní písně. A tehdy také vznikla touha při těchto setkáních slavit Památku Páně. Snad právě tuto dobu bychom tak mohli považovat za přibližný počátek libereckého shromáždění (sboru).

Kromě těchto návštěv a setkání byl náš byt i nadále otevřen nejen mladým lidem, ale i všem hledajícím. V těchto osmdesátých letech jsme tak navázali celou řadu kontaktů. O něco později, v době politického uvolnění, a to ještě před rokem 1989, jsme se začali veřejně scházet ve sborovém domě husitské církve, která nám velmi ochotně vyšla vstříc. V této době došlo k probuzení mezi mladými lidmi v Chotyni (22km od Liberce, směr Hrádek nad Nisou). Do této vesnice zapadlo seménko poselství evangelia, a my jsme tam pak pravidelně jezdili. Někteří z těchto mladých zůstali dodnes věrni Pánu, jiní se vrátili do světa. Většina z těch, kdo uvěřili, měli touhu svou víru vyznat veřejným křtem. Tehdy nám bratři z jabloneckého sboru baptistů umožnili, abychom u nich pokřtili osm našich věřících, kteří vložili své životy do rukou Pána Ježíše. Později proběhl ještě jeden křest v baptistickém sboru v Liberci. Mezi nás také přišli věřící studenti studující na Technické univerzitě, kterým jsme tak mohli na několik let po dobu jejich studia poskytnout duchovní domov. V těchto letech si k nám našla cestu sestra Božena Fréharová, na kterou rád vzpomínám. Ta prožívala podzim svého života u své dcery ve Světlé pod Ještědem. Nekompromisně si vyžádala na svých příbuzných, aby ji každou neděli, pokud to její zdravotní stav dovolil, přivezli přes ještědský hřeben (a to i v zimních měsících) na shromáždění. Návštěvnost nedělních sejití se tehdy pohybovala okolo dvaceti pěti lidí.

V devadesátých letech dochází k poklesu návštěvnosti. Na věčnost odchází nejstarší pokolení věřících. Navíc byl sbor zasažen rozvratným působením člověka, který se nám tak „odvděčil“ za naši lásku, s kterou jsme ho mezi sebe přijali. Pro mne osobně to bylo asi nejtěžší období, které navíc vyvrcholilo odchodem mé manželky na věčnost. Tehdy jsem poznal, jak obtížně se slouží bez životní partnerky. Ale i toto období krize, kdy jsme se někdy sešli jen ve dvou nebo ve třech, se podařilo překonat.

V současné době je nás dvanáct, a scházíme se na dvou místech, v soukromých prostorách. Liché neděle v Liberci a sudé neděle v Dolní Suché. Tím pozitivním je to, že na tu službu už dávno nejsem sám, ale že se do služby slovem zapojují bratři ze střední generace. V letním období probíhaly, a věřím, že budou i nadále pokračovat, biblické hodiny v Chotyni. A tak díky Pánu, že nás doposud zachoval a zachovává i ve vší té naší slabosti.

Rád bych ještě připojil portréty dvou našich milých, kteří mezi nás roky chodili, a kteří se svým způsobem vepsali do mého srdce.

Tím prvním byl bratr Jan Svoboda, zemitý Zelovák. Ten, když se blížil k devadesátce, se snad každý týden zúčastňoval pohřbu některého ze svých mnoha příbuzných. Následující neděli pak neopomněl o tom podat celému shromáždění zprávu, ke které pokaždé dodal: „Neviděl jsem, že by tam tomu nebožtíkovi dali do rakve nebo do hrobu vkladní knížku, televizní přijímač nebo automobil. No, a my se pachtíme za takovými zbytečnostmi.“ Bratr Jenda žil krásným spokojeným životem bez nároku na sebemenší luxus. Pro něho byla velikým ziskem pobožnost, která umí přestat na tom, co má.

Tou druhou byla sestra Františka Svobodová (shoda jmen je náhodná). Ta, když se dozvěděla o tom, že se scházíme v Liberci ke slavení Památky Páně a službě Slovem na biblických principech, k nimž byla v mládí vedena, opustila obecenství v církvi, ve které měla celou řadu přátel, v níž našla svůj duchovní domov na několik desítek let, a připojila se k nám. K této sestře bez přehánění patřil přívlastek „vzácná“. O sobě nechtěla moc mluvit, zato tím víc mluvila o svém Pánu. Podařilo se mi z ní „vydolovat“, že jí ještě před válkou přivedl k Pánu Ježíši bratr J.F.Křesina. Snad i proto byla ta její víra tak pevná. Životem prošla sama, odmítla se vdát, i když měla několik nabídek k sňatku. Záměrně vyhledávala samotu jen proto, aby byla blíže ke svému Pánu. Dokázala se ze všeho radovat s dětskou upřímností a okolo sebe spatřovat krásu Bohem stvořeného díla. Stále mi znějí v uších její slova, když jsme jedné neděle spolu vycházeli ze sborové místnosti, a ona se v obdivu pozastavila nad čarokrásnou nádherou čerstvě zasněžených stromů: „Bratře, tu největší krásu dělá Bůh!“

Díky Pánu nejen za tyto dva ale i za ty všechny, s kterými jsem měl nebo stále ještě mám tu velikou výsadu společného setkávání u Božího slova.

JOSEF HUDOUSEK