Rubrika: Příběhy ze života

Rozdávání - duchovní dar?!

Bohabojná Maria Brandt

O duchovních darech slyšíme dost mluvit, občas i kázat. Někteří stojí zvlášť o některé z nich.

Ale neuvědomuji si, že by někdo stál o dar rozdávání, i když ten je zmiňován v listu Římanům 12,8. Apoštol Pavel ve svých dopisech žádný dar zvlášť nezdůrazňuje, zato nás ujišťuje, že každý nějaký dar dostal a má jím sloužit ku prospěchu všech.

V roce 1966 umožnila vláda krátkodobou návštěvu (tři dny) sousedního západního státu bez zvlášť náročných pasových formalit. Toho jsme s bratrem a švagrovou využili. Jednoho zářijového pátku odpoledne jsme se po práci vydali na cestu. Prvním cílem byla Vídeň. V ruce jsme měli adresu na manžele Brandt(ovy). Přivítala nás starší bělovlasá paní. Po chvíli domlouvání, kdy jsme jí říkali, že nepotřebujeme nic než na jednu noc někam položit spacáky a umýt se, nás pustila do bytu, přestože tehdy měla těžce nemocného manžela. To byl počátek dlouholetého přátelství, kterého jsem si velice vážila a na které ráda vzpomínám. Proč?

 Maria Brandtová byla pro mne a jistě i pro mnoho dalších, v té době žijících věřících v bratrském hnutí, příkladem bohabojné ženy. Svými dary sloužila dobře a obdarovávala nejen fyzicky.

V letech “pražského jara“ začala jezdit do tehdejšího Československa téměř pravidelně na konference do Ostravy a pobyt si prodloužila dalšími návštěvami. Mezi tím taky přijela do Brna a v autě z půjčovny jsme pak objížděly její staré i nové, různě potřebné, přátele. A při tom jsme si povídaly.

Narodila se v posledním desetiletí devatenáctého století na jižní Moravě, kde měl její tatínek sklárnu. Jednou jela její maminka vlakem a ve voze se setkala s bratrem F.Křesinou, který se vracel ze shromáždění v Bratřejově. Svědčil jí a ona časem uvěřila. Uvěřila i její dcera Marie a spolu s dalšími chodily do shromáždění ve Vídni, jejich novém bydlišti.

Marie dorůstala, myslela na budoucnost a spolu s maminkou se modlila za muže, manžela podle srdce Božího. Toho jí Bůh dal v osobě rakouského důstojníka. Ten časem také uvěřil. S dojetím vzpomínala na chvíli, kdy císařskokrálovský důstojník klečel u postele, vyznával své hříchy a odevzdával svůj život Bohu. Oba sloužili věrně. On jako důstojník byl často překládán. Všude se snažil posádce posloužit duchovně a hledal shromáždění věřících. Po první světové válce se v Rakousku lidem moc nedařilo, to platí i pro armádu. Tak se stalo, že na jednom místě, kde byli, do shromáždění přijel nějaký bratr jako host a měl zůstat na noc. Jediní, kdo ho pozval, byli Brandtovi, ale sestra mu mohla nabídnout jen bylinkový čaj - bez cukru, ten neměli. A to měla už děti.

Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým,
vždyť láska přikryje množství hříchů.
Buďte jedni ke druhým pohostinní a nestěžujte si na to!
Každý ať slouží tím darem milosti, který přijal,
tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti...
tak aby se všecko dělo k oslavě Boží, skrze Ježíše Krista.
1Pt 4,8-12

Po druhé světové válce byla situace jiná. Vídeň se stala křižovatkou cestujících ze západní i jižní Evropy. Sestra už uměla i anglicky a Brandtovi rádi přijímali hosty, kteří Vídní projížděli nebo přijížděli jako sloužící bratři do shromáždění. Tehdy začali zprostředkovávat pomoc věřících ze západu chudším sourozencům z východu a jihu. Balíky dostávali a zase posílali. Sestra Marie si na to musela koupit větší váhu. V mládí vážila zásilky v tatínkově továrně a tato zkušenost jí prospěla, měla cvik. Vyprávěla mi, že jednou taky někdo poslal velký krásný přehoz přes postele. Jí všude překážel, zlobila se, proč lidé posílají takovou nedůležitou věc. Vždyť balík je kvůli tomu zbytečně těžký. Až jednou ho konečně k nějaké zásilce přibalila. A zanedlouho přišel dopis se sdělením, že se jeden chlapec modlil, aby jim Pán Bůh poslal přehoz na postel. Rodiče to považovali za nevhodnou prosbu, ale kluk si to nenechal vymluvit. A přehoz přišel. Takových zkušeností měla sestra Brandtová víc.

Dostávala a dávala dál taky peníze. Měla o tom přesný přehled. Když jsem se jednou divila, komu že to posílá, říkala: „Každý rád něco dostane...“ Maria Brandt ráda dělala radost a věrně sloužila darem, který dostala.

IRENA ZEMANOVÁ