Rubrika: Recenze

Izajáš – svědectví o vítězící důvěře

Gabriela Ivana Vlková a Petr Vaďura

Vydavateľstvá Vyšehrad a Kalich, 2014, 296 strán

Vydavateľstvo Vyšehrad ponúka čitateľom už siedmu knihu v sérii rozhovorov nad biblickými textami, tentoraz v spolupráci s vydavateľstvom Kalich. Za celou sériou kníh ako i rozhlasových rozhovorov na vlnách TWR i Českého rozhlasu, na ktorých sa knihy zakladajú, stojí Petr Vaďura, rozhlasový redaktor a tiež spolupracovník redakcie Živého slova. Jeden z autorov publikácie je teda čitateľom nášho časopisu známy; to isté možno zrejme povedať o knižnej sérii Rozhovory nad Biblí, z ktorej viaceré knihy už boli predstavené na stránkach časopisu.

Novou však pre našich čitateľov bude druhá z autorskej dvojice. Biblistka Gabriela Ivana Vlková je členkou dominikánskeho rádu a dekankou Cyrilometodovskej teologickej fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Knihou Izaiáša sa bližšie zaoberá od svojich doktorských štúdií a je okrem iného autorkou monografie Hospodinův služebník a nová smlouva.

Kniha vznikla na základe rozhlasových rozhovorov, čo sa pochopiteľne odráža na jej forme. Jedným dôsledkom je šírka či hĺbka záberu jednotlivých kapitol – jednoducho sa sem nemohlo vojsť všetko, čo by sa o tom-ktorom texte dalo povedať. Druhým je členenie na kapitoly, ktoré je nutne podriadené formátu rozhlasových programov. Kniha si nedáva za cieľ nahradiť biblický komentár, chce však čitateľom zrozumiteľnou formou priblížiť posolstvo dávnej a zásadne dôležitej biblickej knihy, a to robí znamenite.

Rozhovory vychádzajú z textu Českého ekumenického prekladu, biblistka však neraz odkazuje na hebrejský text a tak približuje poslucháčom či čitateľom detaily a nuansy, ktoré je v preklade ťažké alebo nemožné vnímať. Komentuje i ťažšie zrozumiteľné miesta, kde odborníci nenachádzajú konsenzus a nemožno dogmaticky trvať na jednoznačnom výklade, v takom prípade uvádza viaceré možné pohľady na text a ten svoj podopiera argumentmi z dobového i literárneho kontextu.

Posolstvo proroctva je vykladané na jeho vlastnom historickom pozadí. Tým je pre prvých 39 kapitol situácia v judskom kráľovstve v 8. storočí pred Kristom, teda hlavne doba kráľov Acháza a Chizkiju (Ezechiáša), pre kapitoly 40-55 doba konca babylonského zajatia v 6. storočí a pre kapitoly 56-66 život navrátilcov v Judsku po exile. Z toho je zrejmé, že autorka sa prikláňa k pohľadu, ktorý vníma knihu Izaiáš ako dielo viacerých autorov. Nerobí to však z primitívneho a predpojatého dôvodu, ktorý nepripúšťa možnosť konkrétnych prorockých predpovedí (tým sa u Izaiáša v žiadnom prípade nedá vyhnúť), ale berie vážne otázku, v akej situácii žijú pôvodní príjemcovia proroctva. Text knihy však kvôli tomu nie je rozporciovaný na navzájom nezávislé kusy, práve naopak. Autorka opakovane pracuje s knihou ako s jednotným dielom, ktorej časti na seba navzájom nadväzujú a odkazujú.

V prvej časti (kk. 1-39) zaznieva najmä varovné posolstvo adresované duchovne i politicky zmätenému kráľovstvu v nepokojnej dobe. Prorok pranieruje neveru v duchovnej oblasti i lavírovanie v oblasti politickej (vzťahy so severným kráľovstvom Izraela, Sýriou, Egyptom i Asýriou) a povzbudzuje svojich súčasníkov k spoľahnutiu sa na Hospodina. „Cílem těchto veršů je představit Hospodina jako toho, kdo o svůj lid stojí a kdo se jej snaží dovést k poznání, že společenství s ním je jistější než tisíce sebelépe vymyšlených lidských plánů.“ (s. 122)

V druhej časti (kk. 40-55) znie posolstvo nádeje a útechy pre Židov, na ktorých sa splnili varovania z prvej časti prorockej knihy – za opakovanú nevernosť boli odvedení do babylonského zajatia; teraz sa však miera trestu naplnila a súdom očistený národ sa má vrátiť do vlasti. Tu sa objavuje i dôležitá postava Hospodinovho služobníka, ktorá púta pozornosť aj súčasných čitateľov Biblie. Autorkin pohľad je zrejmý z nasledovného dialógu:

Čtyřicátá druhá kapitola začíná první písní o Hospodinově služebníku. Kdo v ní tímto služebníkem je?

Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Nový zákon samozřejmě vidí ve služebníku Krista, k čemuž se ještě vrátíme. Pro nás je však důležité odpovědět na otázku, koho za služebníka pokládali první adresáti těchto textů, kteří četli nebo poslouchali knihu Izajáš v době jejího vzniku. (s. 163)

Novozákonní interpretace postavy našeho služebníka je jednoznačná. Text knihy Izajáš tím však nikterak není znásilněn. Vždyť i Kristus je Izraelitou. Dokonalým způsobem naplňuje roli, kterou Starý zákon přiřkl Božímu lidu. Tam, kde Izrael ve svých dějinách selhával, Ježíš obstál. (s. 168)

Tretia časť (kk. 56-66) sa prihovára Židom, navrátivším sa z exilu, a problémy tu riešené sa podobajú tým, o ktorých hovoria aj knihy Ezdráša, Nehemiáša a Malachiáša. Hospodin zvíťazil nad modlami, keď dokázal svoju moc a priviedol svoj ľud do vlasti, ich život však nezodpovedá optimistickým očakávaniam. Znova sa objavuje nevernosť vo vzťahu k Bohu, vykorisťovanie vo vzťahu k blížnym a celková „blbá nálada“. Prorok však už nehrozí  novým exilom, ale snaží sa prebudiť súkmeňovcov z duchovnej letargie pohľadom na ponúkanú Božiu spásu:

Nejsme na tom dnes v lecčem podobně jako tehdejší Izrael? I my máme před sebou ideál, ovšem realita je od něj leckdy na hony daleko.

A přesto je velmi důležité se ideálu nevzdávat! Kniha Izajáš předkládá obraz ideálního Jeruzaléma, my máme ideál církve. Nesmíme od něj nikdy slevit, protože jen díky němu víme, do jaké podoby máme dorůst. … Kniha Izajáš není ničím jiným než výzvou k rozhodnutí pro přijetí Boží nabídky a cesty. Kdo toto rozhodnutí učiní, začíná mít na spáse podíl, i když je jeho život ještě plný nedostatků a dovršení spásy se zdá být v nedohlednu. (s. 272-3)

Dnes bychom si mohli myslet, že lidé tehdy byli naivní, když doufali v modly. Jsme jiní?

Modly si vytváří každá doba a spoustu model máme kolem sebe samozřejmě i my. Modlami se stává vše, co „musíme mít“, neboť jinak by nám život připadal méně hodnotný. Modlami mohou být politické ideje či osoby, od nichž očekáváme zajištění šťastnějšího zítřka; různé formy zábavy, bez nichž nám něco důležitého chybí; celebrity, které napodobujeme, protože chceme být stejně tak krásní a úspěšní. Mnohé z toho samo o sobě nemusí být špatné, ovšem nesmí to určovat hodnotu našeho života. Konzumní svět dneška představuje jakési nové pohanství. … Je třeba poctivě hledat odpověď na otázky: Co mě může z beznaděje a pomíjivosti? K čemu se obracím, když jsem konfrontována s existenciálními otázkami života? Pokud se neotevřu transcendentnímu Bohu, chovám se tváří v tvář vlastní pomíjivosti stejně naivně jako ti, kdo věnovali tolik energie, času a úsilí výrobě model v starověku. … Proto je poselství našich řádků stále aktuální. (s. 177-178)

Z pohľadu autora tejto recenzie je veľmi hodnotné vysvetlenie posolstva knihy Izaiáš v jej kontexte, teda s úsilím porozumieť, čo mal na mysli samotný prorok a čo si z jeho slov mohli odniesť pôvodní poslucháči. Viac by sa dalo povedať k tomu, čo mal na mysli Svätý Duch ako hlavný pôvodca posolstva knihy, ktorý aj ňou pripravoval pôdu pre príchod Ježiša – Mesiáša a Služobníka v jednej osobe. (Autorka sa venuje aj tejto otázke, hoci nie prioritne.) A veľmi zaujímavé by bolo sledovať, ako Izaiáša používajú autori Novej zmluvy – treba však pripustiť, že je to problematika rozsiahla a zrejme by presiahla dostupný rámec rozhlasových programov. Aj pri tomto vedomom zameraní sa autorov na Izaiáša ako knihu starozmluvnú je to veľmi podnetné a obohacujúce čítanie.

Jak křesťané čtou texty posledních kapitol knihy Izajáš?

Křesťané tyto texty většinou aplikují na církev, tedy i na sebe. Proto je třeba dbát na to, aby nedošlo k přílišnému zúžení. Jeruzalém je matkou všech, kdo se upřímně chtějí přimknout k Hospodinu. Proto je lépe nemluvit o církvi, nýbrž o Božím lidu. Když totiž čteme v závěru knihy Zjevení popis nebeského Jeruzaléma, nacházíme v něm jak jména dvanácti apoštolů Ježíšových, tak jména dvanácti pokolení Izraele. To může být výmluvným svědectvím, že lid Staré smlouvy má spolu s lidem Nové smlouvy tvořit jeden celek – obec Boží. (s. 268)

PETER KOZÁR