Rubrika: Rozhovory

Aby nám věřili,

že naše láska je skutečná…

V polovině února navštívil slezské Křesťanské sbory bratr Gerhard Frey, dlouholetý předseda VDM (Spojená německá misijní pomoc) a bývalý vedoucí Křesťanského volnočasového centra v Rehe. Když jej Ernst Schrupp uvedl do spolupráce s mesiánskými sbory v Izraeli, stal se znalcem současného Izraele se spoustou kontaktů a zážitků s mesiánskými Židy. A právě toto téma se stalo obsahem jeho přednášek v Karviné, Bohumíně, Havířově a v Českém Těšíně ve dnech 17.-22. února 2015. Abychom však nebyli jednostranní, udělali jsme s ním rozhovor o jeho zapojení do sborové práce v Mülheimu v Porúří, která je stejně zajímavá jako jeho vyprávění o Izraeli.

Gerharde, ty jsi před několika lety začal novou etapu svého života v novém sboru. Jaké to bylo?

Před pěti lety jsme se s manželkou přestěhovali za dcerou do Mülheimu v Porúří, protože řekla, že se o nás na staré roky postará. A když jsme se stěhovali, ještě jsme nevěděli, ve kterém sboru budeme působit. Navštívili jsme bratrské sbory i svobodné evangelické sbory a nebylo to lehké rozhodování. Modlili jsme se, navštěvovali sbory a Bůh nám k našemu překvapení nakonec jasně ukázal na Sborové centrum baptistického sboru na Auerstrasse a my jsme to Boží volání uposlechli. Chtěli jsme jít do bratrského sboru, ale Bůh nás vedl jinak. S vděčností jsme se tedy zapojili do sborového života. Jde o sto třicet let starý sbor, který má asi 220 pokřtěných členů a se všemi návštěvníky je samozřejmě mnohem větší. Sbor je to živý s celou řadou aktivit, ale jako v každém sboru, jsou v něm tahouni i ti, kteří se vezou a konzumují, co druzí připraví. Ale v bratrském sboru, kde jsem byl před tím, to bylo stejné.

Co tě na tom sboru tedy přitahuje?

Cítíme se tam s manželkou velmi dobře, protože zde máme svobodný prostor, dělat to, k čemu nás Bůh povolává.

Dříve jsi byl starším sboru a vedl jsi konferenční centrum v Rehe. Jakou službu vykonáváš nyní?

Vzhledem ke svému důchodovému věku jsem o službě staršího ani nepřemýšlel, vyloučil jsem i možnost vést některou z diakonských služeb. Jako sedmdesátník bych to už nedělal. Ale byl jsem otevřený spolupracovat ve všem ostatním a otevřela se celá řada oblastí, ve kterých dnes působím. Požádali nás, abychom převzali prodejnu knih. Vedli jsme ji už dříve v konferenčním centru a ve sboru se nám podařilo zdvojnásobit obrat, takže příjem z prodeje knih vylepšuje hospodářskou situaci sboru. Pomáhá to přísunu Biblí a kalendářů "Život je víc", dvě stovky jsme jich rozdali při větších akcích.

Takže tuto práci děláte s manželkou společně?

Ano, stejně jako práci se seniory. Moje žena ji pomáhá vést a já pomáhám s duchovní náplní. Několikrát v roce vedu biblické studium. Setkáváme se každých čtrnáct dní a máme spolu hezké společenství. Sestry se zde čile zapojují, což jsem v některých sborech vůbec nezažil. Kladou otázky, zapojují se do diskuse a je vidět, že se v biblických otázkách vyznají.

Mohl bys tu vaši biblickou hodinu trochu popsat?

Vyberu si například téma, například Jákobův nebo Josefův příběh ze Starého zákona a snažím se z těch biblických textů odvodit analogie pro nás dnes: Jákobovu touhu po odpuštění a vytrvalost. Tyto věci se pak snažím osvětlit a spojit s naším každodenním životem. Pak dávám prostor pro otázky a biblické doplnění a zde se samozřejmě zapojují i sestry. Když se hlásí o slovo, přeruším svůj výklad a nechám se doplnit. Přitom se vzájemně sdílíme a tím se od sebe navzájem hodně učíme. Je to skvělé a mám z toho velkou radost.

Je ještě nějaká oblast duchovní práce, do níž jsi ve sboru zapojený?

Věnuji se také pastorační péči, ale o tom se nemohu rozpovídat. Ale už třetím rokem běží u nás pozoruhodný projekt, který je spojený s naším novým sborovým domem. Byl otevřen před sedmi lety a stojí uprostřed Mülheimu, tam kde žijí cizinci, imigranti, blízko tzv. malého Istanbulu, kde žijí a obchodují Turci. Tam už Němci ani nežijí.

Kolik národností vlastně žije v Mülheimu?

V našem městě žije 86 národností. U nás člověk najde, na co si vzpomene, všechny odstíny pleti a jazyky, jen Židé jsou těžko rozpoznatelní. Skrývají svou identitu, ale tomu se asi dá rozumět.

Ale pojďme zpátky k vašemu projektu, spojenému s novým sborovým domem.

Ano, stojí uprostřed města na místě původního sborového domu, který musel být stržen. Byl už malý a nevyhovoval, ale místo jsme chtěli zachovat, tak musel pryč. Cítili jsme, že to místo uprostřed tolika národností je to pravé, kam nás Bůh postavil, proto jsme tam chtěli zůstat. Postavili jsme tedy nový sborový dům na původním místě s velkým sálem v patře pro asi 400 lidí. Dole v přízemí máme menší sál, bistro, místnosti pro děti a mládež, kancelář a různé vedlejší prostory. Je to poměrně velký komplex s velkými možnostmi využití. Jedna sestra přišla s návrhem, že bychom v zimě mohli vytvořit Indoor Winter Platz, hřiště s atrakcemi pro děti do šesti let, které by se používalo v zimním období, když si děti ve městě nemají kde hrát. To se setkalo s pozitivní reakcí mnoha spolupracovníků sboru a tak letos třetím rokem provozujeme toto kryté zimní dětské hříště.

Kolik spolupracovníků je do tohoto projektu zapojeno?

Přibližně 20, protože to hřiště musíme každý týden vybudovat a znovu uklidit. Využíváme k tomu náš přízemní sál, kde umístíme klouzačku, balónkovou koupel, spirálové prolézačky, trampolíny, matrace tak, aby vzniklo dětské hřiště. V pondělí to zase musíme uklidit, protože ten sál využíváme v průběhu týdne k jiným účelům. Takže na vybudování a úklid potřebujeme skupinu asi dvaceti spolupracovníků. Moje žena se věnuje příchozím, každého srdečně přivítá a pak se s nimi také rozloučí a tiše jim žehná. Já jsem jeden z mála mužů, kteří se tam pohybují, a plním roli viditelného hostitele. Když má někdo problém, obrací se na mě. Jako šedovlasý děda nepředstavuji pro příchozí muslimské maminky a muže, kteří je doprovázejí, nějaké nebezpečí. Zpočátku se jen pozdravíme, i s podání ruky nesmíte nějak spěchat. Napřed musí vzniknout vztah důvěry a to samozřejmě trvá dost dlouho. Musíte být trpěliví. Po určité době se však úplně přirozeně dostanete k zajímavým rozhovorům. Člověk se však musí lidem dávat takový, jaký ve skutečnosti je, aby zboural ty bariéry. Některé muslimky jsou úplně zahalené, takže vidíte jen část tváře.

A s těmi se také dostaneš do rozhovoru?

Zpočátku ne. Bojí se vám podat ruku, protože to ze své kultury neznají a nesmějí. Dnes ke mně přistupují a samy mi podávají ruku. Ledy padly, vznikla důvěra a ony si samy přicházejí pro pozdrav. Začali jsme mluvit o věcech, které se jich dotýkají a někdy i dost soukromých, které by jen tak někomu neřekly. Ta otevřenost je pozoruhodná. Dnes už vedu rozhovory i s jejich manžely, i oni se začínají otvírat.

Máte tam i nějakou činnost pro rodiče, zatímco si jejich děti hrají?

Rodiče by měli především dávat pozor na své děti, ale máme dvě spolupracovnice, které vedou workshopy a učí děti spolu s rodiči něco vyrábět. Většinou se však muslimští rodiče sesednou a rozmlouvají spolu. A zase jiné ženy z jiné skupiny si sednou dohromady a mluví spolu. Děti si přitom vesele hrají, já na ně trochu dohlížím a všichni jsou šťastní a spokojení. Celé je to misijně zaměřené a já se snažím s lidmi vést otevřené rozhovory. Je důležité, abychom o Ježíši mluvili přirozeně a samozřejmě, pak to lidé přijímají a věří tomu, jsou zvědaví a ptají se: co pro mne Ježíš znamená? Někdy se ptají: dostáváš za tu práci peníze? Odpovídám: ne, dělám to dobrovolně. Jak to že zadarmo, tolik práce a zadarmo? Na to odpovídám, že to dělám pro toho, který mě má rád a tu lásku, kterou dává On mě, já zase dávám jiným. Tak to dělám. V tu chvíli je rozhovor většinou u konce, protože to lidi zaskočí a potřebují o tom přemýšlet. V dalším rozhovoru na to navazujeme. Vyžaduje si to spoustu trpělivosti a vytrvalosti.

Nabízíte návštěvníkům ještě něco dalšího?

Ano, něco k jídlu, ale jen zdravé věci. Ovoce, banány, pomeranče, ale i zeleninu jako mrkev a podobné věci. Děti i maminky to sní všechno, už si na to zvykly. Jí, baví se a mají společenství.

Máte nějakou následnou práci?

Přemýšlíme, na co je pozvat. Minulé léto jsme například pořádali letní slavnost v zahradě sborového domu a hodně rodin, které k nám chodily v zimě na hřiště, přišlo. Máme velký pozemek a všichni se tam vešli.

Jak taková sborová slavnost vypadá?

Dříve jsme mívali evangelizační shromáždění u nás ve sboru, ale tam nikdo z pozvaných nepřišel. Uvědomili jsme si, že musíme nějak projevit naši lásku k hostům skrze pohostinnost. Pracujeme už dlouhou dobu s lidmi, kteří bojují se závislostmi, s bezdomovci, a teprve před třemi roky jsme s nimi začali setkávat na bohoslužbách. Teprve teď přicházejí a my si uvědomujeme, že musíme být vytrvalí. Dětem, které přicházejí v zimě na hřiště, vyprávíme příběhy na dobrou noc. Slyší je děti i jejich muslimské maminky. Nedávno přišla maminka až na sám závěr a já se jí zeptal, proč jdeš tak pozdě? Odpověděla: moje dcera chtěla slyšet ten příběh na dobrou noc. Cítí se u nás jako doma. Jednou k nám přišla turecká babička s vnučkou. Prohodil jsem s ní pár tureckých slov, které znám z dřívějška. Roztála a řekla vnučce turecky, to je děda. Vnučka mi skočila do náruče a políbila mě. A babička ji povzbuzovala: dej dědovi ještě jednu pusu. To všechno ukazuje, že mezi námi roste důvěra, že se u nás cítí bezpečně. Je důležité, že jsme tu pro lidi a oni nám věří, že naše láska je skutečná.

Jaké další misijní projekty ve sboru máte?

Pro děti a mládež je to regionální projekt "King´s Kids" (Královské děti), který mladým lidem zprostředkovává hodnoty, jež v současné společnosti chybí. Přitom zaznívá křesťanské poselství. Vedoucí je placen z jedné čtvrtiny naším sborem a vede dvakrát týdně práci s dorostem pro děti zvenčí. Sborový dům je pak plný dětí. Přidávají se i děti ze sboru, ale zaměřeno je to misijně. Děti pak zveme na naše letní tábory ne kanoistické pobyty.

Nedávno jsme se rozhodli, že už nebudeme dělat evangelizační akce, kam chodí jen věřící, to nemá smysl. Rozhodli jsme se, že budeme pracovat s našimi sousedy. Pořádáme workshopový týden v městské čtvrti Eppinghofen, zaměřený na děti a mládež. Spolupracujeme při tom s městem a ostatními sbory, které se tam nacházejí. Každý sbor se občanům představí a při otevřené nedělní bohoslužbě zazní vedle poselství z Božího slova také pozvánka na jednotlivé akce pro jednotlivé věkové skupiny i celé rodiny. Vše připravujeme velmi citlivě, aby si návštěvníci odnesli co nejvíce duchovních impulsů. Venku se pak mohou například zapojit do ručních prací nebo se umělecky projevit při workshopech, které vede celá řada našich spolupracovníků. Jsem na to sám zvědavý, protože to děláme poprvé. Pořádáme to společně s městem, ve kterém žijeme a které to pomáhá propagovat.

Každou sobotu máme ve sboru snídani pro 60 až 70 lidí bez domova nebo bojujících se závislostí. Někdy jsou to lidé osamocení, často cizinci, kteří nemají nikoho blízkého. Někteří nemluví německy a vyjadřují se těžce a lámaně. Nazvali jsme to Aufwind (nový vítr či vzestupný proud, pozn.red.), vzhůru k Bohu, k nebi. Je to snaha postavit lidi na nohy, i těch je asi kolem sedmdesáti. První začínají chodit do sboru. Po deseti letech práce se nechal první z této skupiny pokřtít. Někdo by mohl říct: tolik práce a jen jeden se obrátil. Jenže hodnotu má i to, že lidé vědí: tady nás přijímají, tady nás mají rádi. Když přijdou na bohoslužbu, zpívají z celého srdce a poslouchají kázání. To trvá jen deset minut, protože se nejsou schopni soustředit, ale zpívají rádi. Během týdne přicházejí na biblické studium, ale napřed dostanou v diakonii najíst. Diakonie, která je hned vedle, vydá každý den dva a půl tisíce jídel. Od nás každý dostane zdarma denní čtení, kalendář "Život je víc". To zprostředkovává naše prodejna literatury, kterou s manželkou vedeme.

Gerharde, máš nějaké heslo, kterým se v té práci řídíš?

Uvědomil jsem si, že ve mně žije Ježíš, On je mou identitou. Mojí identitou není to, že jsem Němec nebo baptista nebo bratr z Křesťanských sborů. Ne mojí identitou je Ježíš Kristus. On žije ve mně a uschopňuje mně rozdávat, co do mne každý den s láskou vkládá. Lidé v nás čtou a poznají, zda jsme ryzí. A to si přeji, abych byl čitelný a ryzí, abych žil pravdivě, přiznal si chybu a byl autentický.

Děkuji za rozhovor.

S bratrem GERHARDM FREYEM
rozmlouval JAROMÍR ANDRÝSEK