Rubrika: Rozhovory

Umíme předat biblické poselství

nové generaci?

 
Ve dnech 9.-13. dubna 2015 navštívil Křesťanské sbory v Brně a Českém Těšíně velšský misionář a učitel církevních vůdců Mark Davies. Redakci Živého slova poskytl rozhovor na téma komunikace evangelia.

Marku, co tě motivuje ve tvé současné práci učitele v biblické škole?

Mojí touhou je připravovat novou generaci vedoucích pracovníků v církvi, kteří jsou schopni komunikovat biblické poselství nové generaci.

Co tím myslíš? Můžeš to trochu rozvést?

Vyrostl jsem v malém bratrském sboru ve Swansea ve Walesu. Užíval jsem si v bratrských sborech požehnání z dobrého biblického vyučování. Jako chlapec jsem s rodiči navštěvoval různé bratrské sbory a konference, které ve mně probudily touhu po poznání Bible. Jenže od té doby mnoho z těch sborů zaniklo, a já jsem si kladl otázku: proč se tak děje?

K jakému závěru jsi dospěl?

Viděl jsem především dvě věci. Zaprvé, je dobré a důležité, abychom znali Bibli, jenže druhou stejně důležitou věcí je, abychom byli schopni naši znalost Bible komunikovat i dalším lidem. Počet našich sborů ve městě Swansea (Wales), kterých bylo tehdy v 80. letech asi 16, se scvrkl na čtyři. Když jsem teď po letech mluvil se staršími, ohlížejí se za tímto vývojem s velkou lítostí.

Co je na tom mrzí nejvíce?

Tehdy měli příležitost předat vedení mladším a schopným vůdcům mezi 30 až 40 lety, kteří byli jak zralí, tak i duchovně obdarovaní. Ti chtěli udělat klíčové změny, jak v komunikaci, tak ve způsobech práce církve. Místo toho, aby jim starší tehdy dali prostor k práci, stavěli před ně různé zákazy a překážky. V některých případech dokonce přinutili mladé schopné lidi, aby odešli. Důsledkem bylo, že klíčové osobnosti nové generace odešly do jiných církví, místo toho, aby nastartovaly život stagnujících sborů. V několika málo sborech, které zůstaly, jsou tito lidé stále staršími, i když je jim přes 80 let. Nemají práci komu předat, protože za nimi chybí další generace. Ztráta, kterou před třiceti lety způsobili, je nenahraditelná. Dnes si přiznávají, že svou šanci uvolnit prostor pro novou práci promarnili. Znali Bibli, ale nekomunikovali ji relevantním způsobem nastupující generaci.

Marku, víš i o pozitivních příkladech?

V mém sboru Swansea Dunvant byla například malá skupina, která načrtla vizi budoucnosti a předložila cestu změn, kterou by se sbor mohl ubírat. Ze dvou starších, kteří ve sboru zůstali, se jeden chtěl přidržet spíše svých způsobů práce, zároveň však nechtěl stát v cestě skupině, která usilovala o změny. Ustoupil tedy stranou a sám přešel do jiného bratrského sboru, což nové skupině starších umožnilo začít rozvoj sboru novým směrem. Díky tomu vznikl jeden z největších bratrských sborů, které ve Swansea zůstaly. Jiný pozitivní příklad: starší byli ochotni vést sbor novým směrem. Ve sboru vyvinuli kulturu otevřenou změnám a dnes mají kolem 400 až 500 věřících. Zformovali tým vedoucích s několika pracovníky na plný úvazek a tento tým vede sbor.

Na začátku jsi mluvil o potřebě komunikovat evangelium srozumitelným způsobem. Co ti pomohlo, že sis tu potřebu uvědomil?

Asi nejvíc moje vlastní zkušenost života v jiné kultuře. V roce 1983 mně Pán povolal do Zambie a tam jsem si naplno uvědomil problém kulturních rozdílů. Už jen skutečnost, že jste bílý mezi samými černými, vás každý den konfrontuje s jiným prostředím.

V čem se ta kulturní jinakost projevila nejvíce?

Když jsem přišel do Zambie, musel jsem se naučit nový jazyk. Rozdíly byly zřejmé už v jídle. Jí se tam rukama bez příboru. Když s někým mluvíte a je starší než vy, nekoukáte mu do očí. Žena se také nedívá do očí, pokud mluví s mužem. Někdy máte dojem, že vám lidé nenaslouchají. Už jen tím může dojít ke kulturnímu nedorozumění.

Pochopil jsem, že když mám vysvětlit evangelium v Zambii, musím změnit své zvyky i svůj jazyk a adaptovat se na zambijské myšlení. Úspěch misie napříč kulturou závisí hodně na tom, jak evangelium komunikujeme.

Jak to souvisí se zaniklými sbory ve tvém rodném městě?

Zkušenosti v Zambii mi pomohly porozumět situaci ve Swansea a v Evropě vůbec. Dříve se kultura v Evropě neměnila tak rychle. Ale ve 20. století došlo k velkým sociálním změnám, které měly velký dopad na společnost a její kulturu. Dokonce až takový, že se měnila kultura mezi generacemi, takže rodiče přestávali rozumět svým dětem a prarodiče svým vnukům. Každá nová generace si začala vytvářet svou vlastní kulturu.

Když se mi dědeček snažil vysvětlit evangelium, používal příklady ze svého mládí, které tehdy zabíraly, ale pro mě byly spíše problémem. S každou generací se mění řeč, slova dostávají nové významy, rozvíjejí se technologie. Dnes má slovo tablet jiný význam než v době našich otců: v angličtině znamenalo slovo tablet hliněnou tabulku proroků. Zjistil jsem, že jako vedoucí v církvi, máme-li zasáhnout novou generaci, musíme myslet napříč kulturou. To jsem si uvědomil až v Zambii.

Jak to všechno souvisí s vymíráním sborů v Evropě?

Zjistil jsem, že sborové záležitosti, které jsou kulturní, často představujeme jako biblické a trváme na jejich dodržování, přestože vůbec nejsou biblicky podmíněné. Například způsob modlitby: stát, sedět, zvedat ruce. Používání určitého překladu Bible: jazyk mých rodičů a prarodičů nemohu používat pro mé děti, řeč se posunula do té míry, že je dětem nesrozumitelná.

Mohl bys to ilustrovat nějakým biblickým příkladem?

Za rozhodující biblické slovo pro tuto situaci považuji poselství 1. Korintským 9,15-27, kde Pavel diskutuje svou připravenost se změnit, jen aby mohl komunikovat evangelium dalším lidem jiných kultur. On sám byl židem a byl připraven se vzdát svého židovství, aby mohl sdílet evangelium s ne-židy.

Celé kapitoly knihy Skutků (10-15) se zabývají stejnou otázkou komunikace evangelia pohanům a byl to Petr, kdo se musel změnit, aby se poselství evangelia dostalo k pohanům. Bůh neočekával, že se napřed změní pohan Kornélius. Jeho změna nastala později, následkem Petrovy změny.

Když se podíváme zpět na situaci bratrských sborů mého dětství, vidíme, že sbory, které se rozhodly změnit, rostly, a ty, které nic nezměnily, zanikly. Ale i tady jsou výjimky. Přesto však platí, že církev se musí přizpůsobit kultuře, má-li efektivně komunikovat evangelium. Její poselství se nemění, mění se jen způsob komunikace a praxe církve.

Marku, můžeš to trochu přiblížit příkladem?

Obvyklým časem, kdy se bratrské sbory ve Swansea scházely, byla neděle večer v 18.30 hod. Večer jsme měli dokonce dvě shromáždění. Bylo to z toho důvodu, že v 19. století, kdy u nás bratrské sbory vznikly, zasáhly hodně lidí ze služebnictva. Domácí sluha se však přes den nemohl uvolnit. Takže bohoslužby i evangelizační shromáždění bylo možné pro ně dělat až večer. Dnes by v neděli večer nikdo na shromáždění nepřišel. Proto máme nedělní bohoslužbu dopoledne, vyhovuje to tak většině.

Řekl bys našim čtenářům ještě nějakou myšlenku na závěr?

Apoštol Pavel byl úspěšným misionářem, protože byl flexibilní a když se pohyboval v různých kulturách, tak se jim přizpůsoboval. Jako vedoucí církve ve vlastním městě si musíme klást otázku, jaké změny bychom měli učinit, abychom mohli evangelium úspěšně komunikovat v naší kultuře. Nechejme se vést Duchem svatým a studujme vlastní kulturu z pohledu mezigenerační a mezikulturní komunikace, protože kultura se vlivem globalizace mění stále rychleji.

Děkuji za rozhovor.

MARK DAVIES odpovídal
JAROMÍRU ANDRÝSKOVI

Mark Davies je ženatý s Shirley, spolu vychovali pět dětí. 21 let pracoval jako misionář v Zambii. Nyní žije v Londýně a pracuje v misijní organizací GLO jako učitel, který rozvíjí přípravu vedoucích pracovníků v cirkvi.