Dnes je

Verš pro tento týden

Nech je velebené meno Hospodina odteraz až naveky! Od východu slnka až po jeho západ Hospodinovo meno je hodné chvály.

Žalmy 113,2-3

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Rozhovory

Nevěrný Jeruzalém 

Rozhovor Petra Vaďury s Gabrielou Ivanou Vlkovou
o první kapitole knihy Izajáš



Kdykoli začínáme číst nějaký biblický text (a zvlášť prorockou knihu), je dobré se podívat na první slova a ujasnit si, kdo byl pisatel, do jaké doby a pro koho své poselství píše. V případě knihy Izajáš je hned v prvním verši napsáno: „Vidění Izajáše, syna Ámosova, které viděl o Judsku a Jeruzalému za dnů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše, králů judských.“ Jedná se tedy o vidění, které se týká Judska a Jeruzaléma v osmém století před Kristem. Co to bylo za dobu?

Byla to doba velice bouřlivá a napjatá, protože izraelskému království na severu Palestiny i jeho jižnímu sousedu Judsku tehdy hrozilo nebezpečí ze strany Asýrie. To byla jedna z mezopotámských velmocí, která se v té době rozpínala směrem na západ a chtěla zabrat celé území zaslíbené země.

Z jmenovaných králů jsou známější dva: Achaz a Chizkijáš. Achaz je znám jako král špatný, který se oddával modlářství a dokonce obětoval své děti Melekovi, zatímco Chizkijáše byl král zbožný a dobrý.

O Achazovi však čerpáme tyto informace z jiných biblických spisů. Kniha Izajáš mu vyčítá pouze malou víru a to, že nepočítal s Hospodinem. Spoléhání na Hospodina si naopak Izajáš cení na Chizkijášovi, i když i u tohoto krále bychom našli různá zaváhání. Nicméně v době největšího ohrožení země Hospodinu nakonec důvěřoval.

Verše 1,1-9

Vidění Izajáše, syna Amósova, které viděl o Judsku a Jeruzalému za dnů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše, králů judských. Slyšte, nebesa, naslouchej, země, tak promluvil Hospodin: „Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi. Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu. Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem. Vaše země je zpustošená, vaše města vypálená ohněm, vaši půdu vám před očima vyžírají cizáci; je zpustošená, cizáky podvrácená. Dcera sijónská zůstala jako chatrč na vinici, jako budka v okurkovém poli, jako obležené město. A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.

Hospodin se zde obrací k nebesům a zemi a povolává je za svědky. Proč?

Pro jejich stálost. Díky ní mohou dosvědčit, jak to s vyvoleným národem bylo a je. Hospodin o svém lidu mluví jako otec o synech, kteří se mu vzepřeli. Ve třetím verši je dokonce napsáno, že zatímco vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, Izrael Hospodina nezná, je nechápavý a nevděčný. Ještě zde není řečeno, co se tou nechápavostí míní a jaká je její příčina, avšak je uvedeno, že přestože Hospodin jako vychovatel sesílá na vzpurný lid různé tresty, aby jej od zlé cesty odvrátil, k nápravě stále nedochází. Národ je dokonce v tak zuboženém stavu, že už ho ani není kam bít.

Prorok dokonce říká: „Jste jen umíněnější.“

Důsledkem všech pohrom, kterým byl lid vystaven, bylo jen další odcizení Hospodinu a spoléhání na cizí bohy. Už zde si můžeme všimnout, že pro proroka války a katastrofy neznamenaly rány osudu či vítězství silnějších nepřátel, nýbrž Boží výchovné nástroje. Tak to mají chápat jeho posluchači – jako příležitost k polepšení. Tato nabídka však zůstala nevyužita.

Špatný stav dcerky sijónská je vyjádřen třemi metaforami: chatrč na vinici, budka v okurkovém poli a obležené město. Co znamenají?

Dcerka sijónská je Jeruzalém a text zde zřejmě připomíná konkrétní historickou událost, kdy kolem roku 701 před Kristem přitáhl do Judska asyrský král Sancherib a celou zemi zničil. Jeruzalém zůstal sice nedobytý, ovšem jeho situace byla katastrofální. Proto je zde v posledním verši řečeno, že zůstala pouhá hrstka těch, kdo přežili, a kdyby jich nebylo, podobala by se totální zkáza země zkáze Sodomy a Gomory. Téma jakéhosi „zbytku“, který Hospodin ponechává, následně prolíná celou první částí knihy Izajáš.

Verše 1,10-20

Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč.“ Tak promluvila Hospodinova ústa.

Má takové radikální odmítnutí bohoslužby obdobu v nějakém jiném biblickém textu?

Přestože se jedná o text velmi silný, možná by se přece jen něco podobného našlo i v jiných prorockých knihách. Izajáš není sám, kdo odmítá bohoslužebné rituály, za nimiž není skutečný příklon srdce. Už jeho předchůdce Ámos v páté kapitole své knihy kritizuje velmi tvrdě pouhou vnějškovost bohoslužeb, byť to nečiní tak výmluvně a možná ne tak působivými výrazy. Zde Hospodin ústy proroka říká, že o nic z toho, co mu Izraelité přinášejí, nestojí, protože navzdory zdánlivé zbožnosti zde chybí to základní: činění dobra a hledání práva. O co jde konkrétně? Jeruzalémští obyvatelé si mají všímat sirotků a vdov. Je to něco, co ukládá Mojžíšův zákon. Sirotci a vdovy totiž zastupují ty nejohroženější skupiny obyvatel, a proto na ně nemají Izraelité zapomínat.

Je hebrejské znění knihy Izajáš stejně expresivní jako český překlad?

Je. A to i díky svému výraznému rytmu. Izajáš navíc nevysloví svou výtku pouze jedenkrát, ale stále znovu ji opakuje, pokaždé poněkud jinými slovy. Působivě si přitom hraje s kontrasty. V závěru např. nacházíme formulaci: „Když budete poslouchat, budete jíst dobré dary země, když však nebudete poslouchat, budete jedeni mečem.“ Prorok říká: Buď budete jíst dobro, anebo sami budete snědeni (doslova zhltnuti) mečem.

Hospodinův obraz je v této pasáži výrazně antropomorfický. Nacházíme zde formulace: „přesytil jsem se“, „z duše nenávidím“, „jsem vyčerpán“, „zakrývám si před vámi oči“, „neslyším, když se modlíte“. Jaký je cíl těchto formulací?

Izraelité samozřejmě věděli, že Boha nelze k nikomu připodobnit a že podle Mojžíšova zákona nelze cokoli z Boha ani zpodobnit. Když však Hospodin ústy proroka o sobě řekne, že si zastírá oči, mohou si posluchači vybavit toto gesto a tím získají názornou představu o míře Hospodinova zhnusení a odporu k jejich povrchnímu náboženskému postoji.

Myslíte, že i dnes si Hospodin před námi zastírá oči a zacpává uši při našich zpěvech a modlitbách, pokud je náš život je sobecký a lhostejný k potřebám druhých?

Může tomu tak být. Kdybychom slyšeli něco takového, co je psáno zde, my v našich církevních společenstvích, asi by nám zatrnulo. Proto máme čas od času každý z nás zpytovat sebe samého. Provokativní prorocké texty jsou pro takové zpytování neobyčejně vhodné. Osobně sice nemám ráda, když kazatelé zbožným lidem neustále něco vyčítají a nazývají je farizeji, neboť i takové výtky se mohou stát lacinými frázemi, ale na druhou stranu si myslím, že nám neuškodí občas se zamyslet nad tím, zda to, co Hospodinu dáváme, má vůbec nějakou cenu a zda se naše víra projevuje účinně i v běžném životě a neomezuje se jen na zaběhané formy.

Text ovšem nechce jen šokovat, nýbrž přináší i východisko. Jako by si s nimi Hospodin sedl k jednomu stolu a řekl: „Pojďte, projednejme to spolu.“

Hospodin nechce svůj národ zničit, nýbrž chce jej přivést k poslušnosti. Proto se zde chová jako otec, který domlouvá synům. Poslechnou-li, bude vše v pořádku. V této pasáži se nacházejí i slova, která jsou oblíbená a často citována: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ My je zpravidla čteme jako příslib odpuštění všech minulých hříchů, jehož jedinou podmínkou je obrácení. Nejedná se však o jediný možný překlad a výklad. Verš lze totiž chápat i jinak: „Jestliže jsou vaše hříchy jako šarlat, mohou být považovány za sníh? Jestliže jsou rudé jako purpur, mohou být jako vlna?“ Odpověď zní: „Nemohou. Tak na co si to tu hrajete?“ Zatímco hebrejské znění obsahuje toto napětí, následný verš přináší jednoznačně pozitivní řešení v případě skutečného obrácení: „Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.“

Verše 1,29-31

Budou zahanbeni pro mohutné stromy, po nichž jste dychtili, budete se stydět za zahrady, které jste si zvolili. Budete jako posvátný strom, jemuž vadne listí, jako zahrada, v níž není vody. Nejzdatnější bude koudelí a jeho skutky jiskrou; vzplane spolu obojí a nikdo to neuhasí.

Co znamenají mohutné stromy?

Mohutné stromy (někdy se překládá terebinty) zde představují posvátné stromy, při nichž byli uctíváni cizí bohové. Izraelité tedy budou zahanbeni pro svou modloslužbu. Jestliže byl v předchozí pasáži Jeruzalém označen za nevěstku jen kvůli nespravedlnosti svých obyvatel a ne přímo kvůli modloslužbě, zde už se modloslužba objevuje. Lid se proto stane obětí ohně, který je symbolem trestu a války.

I zde jsou kontrasty: dychtili jste po mohutných stromech, ale budete jako strom, kterému vadne listí; dychtili jste po zahradách, ale budete jako zahrada, v níž není vody.

S kontrasty si Izajáš hraje rád a tyto navíc vyvolávají velmi konkrétní představu. Už první verš knihy nás upozornil, že se jedná o „vidění“, takže prorok slovo neslyšel, nýbrž „viděl“. Snad proto je tak konkrétní a jeho obrazy jsou tolik působivé. Jeho cílem je posluchači zatřást. Zvadlé stromy a zahrady bez vody – to je velmi působivý obraz zkázy a zániku.


Rozhovor z připravované knihy Izajáš – svědectví o vítězící důveře, která vyjde v nakladatelství Vyšehrad a Kalich.

RNDr. GABRIELA IVANA VLKOVÁ je starozákonice, ve druhém období je děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.