Rubrika: Téma > Manažér alebo správca

Pokorná služba

jako poznávací znamení církve

Symbióza zázraku a ponížené služby

První polovina Janova evangelia je plná zázračných znamení (řecky semeion), která měla posluchače přesvědčit o Ježíšově božském původu. Mnozí v něj uvěřili, protože viděli znamení, která činil (J 2,11.23; 4,53; 6,14; 7,31). Také on sám konstatoval (J 4,48): "Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte." Ostatně také Nikodémův zájem o rozhovor s Ježíšem byl také motivován množstvím znamení, která člověk nemůže činit, "není-li Bůh s ním" (J 3,2; srov. 9,16). Jenže vedle těch, kdo Ježíšovo svědectví poctivě zkoumali, se našla také spousta lidí, kteří "v něho nevěřili", přestože "viděli jeho zázračná znamení" (J 12,37). Podobnou zkušeností prošel i apoštol Pavel. Znal své židovské vrstevníky a věděl, že "žádají zázračná znamení", ale on se rozhodl "kázat Krista ukřižovaného" (1K 1,22). Rád bych se u tohoto kontrastu zastavil. Nechci snižovat význam zázračných znamení, která Pán Ježíš skrze Ducha svatého po celou dobu existence církve koná. Dochází k nim zvláště tam, kde křesťané plní jeho příkaz: "jděte do celého světa a kažte evangelium celému stvoření" (Mk 16,15). Potvrzují se tak jeho slova (Mk 16,16): "Ty, kdo uvěří, budou provázet znamení..." Jenže apoštol Pavel položil důraz na Kristovo ponížení. Podobně vyznívá i odkaz, který Pán zanechal učedníkům při Poslední večeři, když jim umyl nohy (J 13). Druhá polovina Janova evangelia se nese v duchu pokorné služby a sebeobětování. To má být znamením nového společenství církve.

Služba, která byla rázně odmítnuta

Ježíšova služba, na kterou se zaměřím, byla zpočátku vůdcem apoštolů, Šimonem Petrem, zcela odmítnuta (J 13,8): "Ty mi nikdy nohy mít nebudeš!" Přitom šlo o službu, která byla ve Starověkém Orientu a Středomoří zcela běžným hygienickým zvykem. Jenže Řekové i Římané ji svěřovali především otrokům a ženám, podobně se tehdy chovali i Židé. A v tom byl nejspíš Petrův hlavní problém. Nechat si umýt nohy svým Mistrem, jehož postavení a důstojnost stavěl nad tu svou, bylo v kultuře studu něco nepředstavitelného. Jednou jsem při víkendovém pobytu účastníkům nabídl, že jim umyji nohy. Nikdo se nepřihlásil. Nechat si umýt nohy je problém i v naší kultuře, snad proto, že narušuje intimní zónu příjemce a důstojnost poskytovatele. Petrovy zábrany mohly být ještě pestřejší, jenže on nakonec svůj postoj změnil.

Více než hygienický zvyk - služba smíření

U Židů patřilo umývání nohou ke každodennímu večernímu očišťování a někdy bylo součástí přijímání hostů. Vybavuje se mi příběh Ježíše a hříšnice ve farizeově domě, kdy prostitutka přistoupila zezadu k Ježíšovým nohám a smáčela je svými slzami i vzácným olejem (Lk 7,36-50). Hostitel, farizeus, kvůli tomu okamžitě slovně zaútočil na ženu i na Ježíše. Ten mu však stroze připomenul jeho hostitelské faux pas (Lk 7,44): "vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal." Pak vyzdvihl odevzdanost a lásku ženy, která v tomto ohledu hostitele zahanbila. Ten vůbec neodhadl motivaci zúčastněných, přitom motivace je pro jejich jednání zásadní. V tomto příběhu je umývání nohou spojeno s odpuštěním hříchů a smířením. Je zde odhalena určitá zákonitost. Při umývání nohou se mezi příjemcem a poskytovatelem prohlubuje vztah. Hříšnice skropila Ježíšovy nohy slzami a otírala je svými vlasy, líbala mu nohy a hlavu mu mazala olejem. Ježíš ji na základě projeveného pokání a oddané víry přiřkl odpuštění hříchů (Lk 7,47-50): "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!" S umýváním nohou je zde zřetelně spojeno smíření, podobně jako při umývání nohou učedníkům při poslední večeři.  

Pohled z perspektivy velkého příběhu Bible

Pro pochopení služby či zvyku z dob starověku je důležité sledovat kontext Starého zákona a symboliku stánku úmluvy, obětí a svátků. Písmo je nazývá stínem skutečnosti zvané Kristus (Kol 2,17). Kristus přišel Zákon i Proroky naplnit (Mt 5,17), Kristus je cílem Zákona (Ř 10,4). Tento přístup[1] vidí ve dvanácté kapitole Jana obětování na oltáři (J 12,24), ve třinácté očišťování v měděné nádrži (J 13,4-17), v dalších třech vidí společenství s Bohem ve svatyni a v sedmnácté kapitole velekněze ve svatyni svatých. Je-li tomu tak, pak umývání nohou má něco společného s podstatou rituálního očišťování. Hledáme-li spojitost mezi praktickou a duchovní rovinou, nabízí se, že obojí  posiluje lidskou důstojnost a prohlubuje vztah.

Příběh Bible začíná stvořením člověka k Božímu obrazu a ke vzájemnému vztahu. Závěr Bible líčí obnovení vztahu mezi člověkem a Bohem a život v Boží přítomnosti (Zj 21). Obnovení a prohloubení vztahu s Bohem, jakož i mezi lidmi navzájem, je hlavním tématem Bible. Ježíš své učedníky miloval. Spolu vytvářeli nové ryzí společenství, které se mělo vyznačovat pokornou službou. Tou se ostatně vyznačoval i Mojžíš, Písmem označený za nejpokornějšího z lidí (4Mo 12,3). Zasazoval se o svůj lid i za cenu nasazení vlastního života (2Mo 32,32). Konal nevděčnou službu a "umýval nohy" celému národu. V tom byl prototypem Krista, počítal se ztrátami a nevděkem.

Pokorná služba jako součást Boží přirozenosti

Největším učitelem pokorné služby umývání nohou, ne hlav, je sám Hospodin. Pokorně se sklání k člověku a snaží se překonat odstup, který sám nezavinil. Přebýval uprostřed svého lidu, když s ním putoval pouští, když snášel jeho reptání a milosrdně odpouštěl jeho provinění. Pokoru vidíme i v Božím vtělení do bezbranného dítěte, ve snášení nevděku a v odmítnutí svými vlastními, v nesení kříže. Umývání nohou je vlastně obrazem Boží pokorné přirozenosti. Je obrazem Boží pokorné povahy, která jde za člověkem, hledá ho a ptá se (Gen 3,9): "Kde jsi?", aby s ním navázala vztah, který sama nepokazila.

V případě umývání nohou Ježíš vlastně nepřichází s ničím novým, jen učedníkům zjevuje Boha takového, jaký skutečně je. Boha, který se sklání a "umývá nohy" člověku, protože s ním chce mít otevřený vztah. Slouží smíření a "umývání nohou" je cestou k němu. To, co Kristus učinil u Poslední večeře, jen odráželo to, jak Bůh jedná s člověkem od stvoření světa. Bůh mu projevuje svou přízeň a ukazuje mu, že o něj stojí, že má v Božích očích velkou cenu.  Pomáhá lidem, aby našli sebe sama, aby poznali, že jsou ztraceni a zatoužili po otevřeném vztahu s Bohem.

Umývání nohou jako Kristův důležitý odkaz

Podíváme-li se na kontext služby umývání nohou do 13. kapitoly Janova evangelia, zjistíme, že je uvedena konstatováním (J 13,1): "Kristus věděl, že nadešla jeho chvíle." Byla to chvíle jeho obětování jako Božího Beránka a tím i chvíle loučení se světem a s učedníky. Ukazuje jim, jak k sobě mají vzájemně přistupovat (J 13,15): "Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." Považoval to za zásadní věc. Proto je upozornil, že nejsou větší, než ten, který je ke službě vysílá (J 13,16) a motivuje (J 13,17). Umývání nohou začlenil do průběhu poslední večeře, nabité emocemi. Tohle si museli zapamatovat. Pokorná služba, "umývání nohou", se má stát nedílnou součástí křesťanského života. Pro dnešní generaci je to znásobená výzva. Společnost se individualizuje a komercializuje, každý si chce vystačit sám a být nezávislý. Zároveň však u lidí roste potřeba přijetí, sounáležitosti a hlubších vztahů. Je to výzva a zároveň příležitost, protože služba "umývání nohou" jde směrem nezištné pomoci, přijetí, smíření a prohloubení vztahu. 

Prokázané dobro, umyté nohy, má hodnotu nedostatkového zboží. Zároveň je to znamení, kterým se prokazuje Boží království. Učedníci jsou jeho vyslanci. Boží království však naráží na opozici, nepochopení a odmítnutí. Bezprostřední reakcí na umývání nohou bylo Petrovo nepochopení a Jidášova zrada. Ježíš prokazuje dobro a sklízí zlo. Mytí nohou se stalo předehrou kříže. Ježíš se dobrovolně ponižuje, bere zástěru, umývá učedníkům nohy, utírá je plátnem, kterým byl přepásán. Jeho vydání se je čitelné, ale přesto naráží na nepochopení. To ho však neodradí, jakoby s tím počítal. Stejně jako počítal s tím, že ho přibijí ho na kříž. Podstupuje to dobrovolně, aby druhým otevřel cestu ke smíření. Umývání nohou slouží stejnému cíli.

Umývání nohou v rané i současné církvi

V případě služby "umývání nohou" máme tedy co dočinění s dobově podmíněným hygienickým zvykem, který úzce souvisí s přijetím a odpuštěním hříchů. V naší kultuře se vzájemné mytí nohou nepraktikuje s výjimkou sociálních a zdravotních služeb. V rané církvi byla dokonce přítomná představa, že umývání nohou má moc očistit člověka z hříchů. Ježíšovo umývání nohou učedníkům se v církvi připomínalo a doporučovalo jako příklad pokorné služby. Od třetího století patřilo umývání nohou k doplňujícím rituálům při křtu.

Z otrocké služby se tak stala služba bratrská. Dodnes je některými církvemi praktikováno jako součást Večeře Páně. Osobně jsem to zažil v Církvi adventistů sedmého dne. Papež František v březnu 2013 při mši v římském nápravném zařízení umyl nohy tuctu mladých delikventů.

Služba, kterou Ježíš učedníkům prokázal, zůstává až do dnes příkladem a inspirací služby pro všechny jeho následovníky. Křesťané si ji poskytují navzájem v církvi, ale i lidem mimo ni. Služba umývání nohou, tedy vystupuje jako názorný příklad a pars pro toto (část za celek) křesťanské služby jako takové. Projevená úcta a solidarita s druhým, posiluje důstojnost příjemce. Sociální práce se stává prostředkem pastorace, protože praktická i duchovní služba sledují podobné cíle.

Projev solidarity a rozvíjení Božího obrazu v nás

Vycházíme-li z biblické symboliky, může být umývání nohou chápáno jako bohoslužebný rituál, který slouží k očišťování kněží. V kontextu Nové smlouvy konají kněžskou službu všichni věřící, protože podle apoštola Petra (1Pt 2,9) jsou všichni křesťané královským kněžstvem. Chceme-li mít s Ježíšem podíl, měli bychom mu dovolit, aby nám umýval nohy, což v přeneseném slova smyslu znamená "nechat si sloužit." Kým? Bratrem nebo sestrou, jejich prostřednictvím se přece setkáváme s Kristem (Mt 25,40). Když před bratrem nebo sestrou vyznáme své hříchy, mohou nám přiřknout odpuštění. Když se s bratrem nebo sestrou rozdělíme o břemeno, které nás zatěžuje, je rázem poloviční. To je mytí nohou v přeneseném významu. Nechat se obdarovat a sám obdarovávat jsou spojené nádoby. Církev vytváří zvláštní komunitu, která se vzájemně solidarizuje. "Mytí nohou" je projevem této solidarity. Proto máme jeden druhému umývat nohy (Jn 13,14). Projevováním pomoci a lásky v sobě rozvíjíme Boží obraz (1Jn 4,20): "Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí." Vzájemnost v pomáhání oživuje naši víru. Zásada vzájemnosti platí i v pastorační práci. Máme nést břemena jedni druhých (Gal 6,2). Nakonec i každý pastorační pracovník potřebuje svého supervizora. V kontextu církevních dějin jsou protestanti vedeni ke všeobecnému kněžství a "umývání nohou" by nám nemělo být cizí, právě naopak. 

Náboj služby - dobrovolné sebevydání

V čem spočívá náboj služby umývání nohou? U Poslední večeře byl zdrojem náboje sám Pán. On vyvinul iniciativu, sklonil se k nohám učedníků, udal tón a čekal, zda se na něj příjemci naladí. Byli překvapeni a nechápali. Ježíš je očividně zaskočil. Náboj jeho služby spočíval v dobrovolném a chtěném ponížení. V pokoře, která se neprezentuje, ale dává, přirozeně a bez obav ze ztráty. Ostatně Ježíš se ztrátami počítal a měl je v programu, jako cestu ke smíření a k navázání vztahu. Z Ježíšova života jasně plyne, že uzdravený a obnovený vztah je pro něj důležitější než všechny ztráty světa. Otec v podobenství o návratu marnotratného syna nelituje bohaté hostiny. Se stejnou motivací se Ježíš svléká, bere na sebe zástěru, nalévá vodu do umyvadla a umývá svým žákům nohy. Ježíš je miluje, slouží jim a vydává se za ně. Dává jim příklad služby, který mají následovat. Poníženě jim slouží a nestydí se za to. Dělá to se samozřejmostí, která všechny překvapuje. Dělá to proto, „že ty své miloval a svou lásku k nim prokazoval až do krajnosti.“ (J 13,1) Tou krajností je v jeho případě ztráta vlastního života. Dává jej sám od sebe proto, aby druzí mohli žít. Pokud semeno nepadne do země, nepřinese užitek. V dobrovolné oběti spočívá náboj celé křesťanské služby.

Napětí na straně učedníků vzniká proto, že se pro dobrovolnou oběť ještě nerozhodli. Chtěli by změnit svět, ale nejsou ochotni změnit vlastní postoje. To je problém i současné církve. Pokud však nezměníme vlastní postoj, nezískáme moc měnit své okolí. Ježíš staví poskytovatele služby před výzvu: dejte si sloužit, otvírejte se změně, abyste byli schopni sloužit a měnit. Je to podobný princip, s jakým se setkáme v pastoračním poradenství. Kdo nepozná osvobozující moc pastorace sám na sobě, ten jen stěží může pastoračně pomáhat druhým. Tím se dostáváme od náboje k dynamice služby umývání nohou.

Dynamika služby - konfrontace jako implus změně

V našem případě jde o skupinovou dynamiku. V každé skupině působí různé hybné síly a protisíly. Jednotlivé role charakterizuje určité chování, které skupina očekává.[2] Petr měl dojem, že Mistr ze své role vystupuje. To u Petra  vyvolává spontánní nesouhlas. Vyhrkl (J 13,6): "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Napětí spočívalo v tom, že se Ježíš  snaží komunikovat něco, co Petr a ostatní učedníci nejsou připraveni přijmout. Proto je Ježíšovo jednání vyvádí z klidu. Ježíš porušil normu, přestoupil tabu, přijal na sebe roli jejich otroka. To učedníky nutně vedlo k přemýšlení o vzniklé situaci. Proč to Ježíš dělá? Co jim tím chce říct?

Ježíš při umývání nohou vystupuje jako ten silný. Je si vědom svého poslání i toho, co sděluje (Lk 22,27). Ježíš rozhodněv tu chvíli nevnímal službu umývání nohou jako ztrátu své důstojnosti. Naopak, vidí ji spíše jako předpoklad vedení či vůdcovství v novém společenství Božího království! (Lk 22,26) Petr chápal vůdcovství jinak. Proto reagoval (J 13,6): „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ V řeckém textu je zájmeno "ty" zdůrazněno a tvoří kontrast k zájmenu "mi". Pro Šimona to byla nepřijatelná představa - "ty mi"? Ta služba byla ponižující i pro židovského žáka nebo otroka, proto se přenechávala nežidovským sloužícím. Hebrejský otrok nemusel svému pánu mít nohy, ani mu nemusel snímat boty! Petr byl pobouřen a volal po vysvětlení.

Ježíš na to reaguje slovy (J 13,7): „Co já činím, ty nyní nechápeš.“ Ježíš s nepochopením počítá a nic nevysvětluje. K dynamice služby patří i to, že služebníci počítají s nepochopením. Ne vždy se jim podaří vše komunikovat, někdy si pochopení vyžaduje proces zrání. S tím nejspíš počítal i Ježíš, když Petrovi řekl (J 13,7): „Potom však to pochopíš.“ K dynamice služby patří i to, že služebník má pro příjemce naději. Ježíš se, jako dobrý Pastýř, dívá na ty, kterým slouží, očima naděje. V případě Šimona narazil dost tvrdě: "Nikdy mi nebudeš mít nohy!" Není však překvapený. Jakoby s tím počítal a má připravenu odpověď: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Konfrontuje a provokuje příjemce, aby hledal východisko. Je to pěkný příklad, jak ve službě pracovat s napětím a využít je k tomu, aby se příjemce měnil, pokud to jeho stav vyžaduje.

Pokorná služba jako cesta ke změně

Služba "umývání nohou" se při Poslední večeři stala roznětkou dynamické komunikace, která učedníky vedla k sebereflexi a změně postoje. Šimon vybuchuje a zároveň dostává v rozhovoru s Ježíšem příležitost, aby sám sebe lépe poznal. Někdy potřebujeme svůj postoj vyslovit, abychom si uvědomili, že je špatný, že na něm něco nesedí. Ježíš byl neústupný, protože chtěl u Petra vyvolat změnu. Zdá se, že to byla Ježíšova hlavní motivace. Staví Petra před rozhodnutí: Buď změníš svůj postoj nebo se mnou nebudeš mít podíl! Nemít podíl s Ježíšem znamenalo vyloučení - nemít podíl na Božím království. To Petr rozhodně nechtěl riskovat a podřídil se. Kdyby měl být jeho vztah s Ježíšem ohrožen, pak chce být vykoupán celý. Ježíš zde pracuje s Petrovou ambicí a vede ho k sebereflexi. Petr se učí Mistra respektovat. Nechává si nohy umýt a později se projevuje jako pokorný služebník, který druhé také vede k pokoře.

Proč se umývání nohou nestalo v církvi rituálem?

Vyplývá to například z Petrova prvního listu (1Pt 2,13-25), kde Ježíšovu oběť představuje jako model snášení prožívaného utrpení (1Pt 2,21): "K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích." Kristovo utrpení na kříži i umývání nohou při Poslední večeři jsou neopakovatelnými činy, pevně zasazené do historie lidstva. D.A.Carson uvádí dva důvody, pro které se umývání nohou nestalo v církvi rituálem nebo dokonce svátostí. Tím prvním je absence takového rituálu na jiném místě Nového zákona nebo v nejstarších mimo biblických dokumentech. Tím druhým je tendence církve sledovat spíše myšlenku pokorné služby než doslovný rituál, který může být různě zneužitý.[3]

Inspirující příklad služby

V umývání nohou zanechal Pán Ježíš příklad služby, který celé generace inspiruje k pokoře a připravenosti pomáhat. To je trvalý odkaz a inspirace jak pro vztahy v církvi, tak i pro diakonskou službu směrem k veřejnosti. Všichni jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, disponujeme svobodou, schopností tvořit společenství, sloužit smíření a bourat bariéry, které brání otevřeným vztahům, ale šťastný je jen ten, "kdo tak činí" (J 13,17).

JAREK ANDRÝSEK