Rubrika: Téma > Víra v zatěžkávací zkoušce

Mám-li zahynout, zahynu

Když jsem si jako student poprvé četl Bibli, cítil jsem, že v jejích příbězích je něco zvláštního, něco, co můj život přesahuje. To mě samozřejmě motivovalo k  dalšímu čtení. Snažil jsem se poznat, co se za těmi příběhy vlastně skrývá? Co chtějí sdělit? Postupně jsem dospěl k přesvědčení, že Bible zjevuje člověku myšlení, které není z tohoto světa. Navíc jsou její sdělení osobní. Vedou člověka k přemýšlení a rozhodnutí. Bůh není neosobní síla nebo lhostejná prozřetelnost. Jako Stvořitel se o své stvoření zajímá, myslí to s lidmi dobře a svých cílů často dosahuje navzdory lidskému nepochopení i nenávisti. Ostatně Kristův příběh dokonale ukazuje povahu i záměry Boží prozřetelnosti.

Když pomyslím, že jsem v době socialismu seděl ve školní aule, bývalé synagoze, a poslouchal přednášky o vědeckém komunismu, a že ateismus byl státním náboženstvím. Myslím, že to tehdy málo komu imponovalo, spíš to v lidech vyvolávalo otázky.

Nedávno jsme na gymnaziálním srazu (po třiceti letech) na tu dobu vzpomínali. Taky na jeden ze školních prvomájových průvodů. Na to, jak jsme si sami vyrobili transparenty s uctívanými ikonami komunismu, abychom je na hlavní třídě zapíchli hlavou dolů do popelnic a lidé, kteří je v průvodu míjeli, měli o čem přemýšlet. Díky Bohu jsme unikli vyšetřování. Byl to způsob, jak se s tou masivní propagandou vyrovnat, možná naivní, ale autentický.

Doba se změnila, ale ateismus, jako náboženství či ideologie přežívá. Český neuropatolog a publicista František Koukolík říká, že každý zdravý člověk je nositelem nějaké míry duchovnosti. Myslím, že víra v ateismus je také projevem spirituality. Různí lidé ji nazývají různě. Někdo jako přírodu či vesmír, jiný jménem svého Boha. Jedno je však jisté - ve všech kulturách mají lidé spirituální zkušenost s něčím, co nás přesahuje.

Autor biblické knihy Ester napsal příběh o Židech, kteří se nevrátili z exilu zpět do své země. Žili v hlavním městě Persie a čelili holocaustu. Hlavní hrdinka, židovka Hadassa nosila perské jméno Ester, hvězda. Shodou okolností se stala perskou královnou v době, kdy byl předsedou vlády zarytý antisemita Haman. Příběh je plný prozřetelnosti, která však nemá jméno. Zůstává zastřena tajemstvím. Zatímco ostatní biblické knihy odhalují Boží vlastnosti, myšlení a jednání, v knize Ester zůstává prozřetelnost neurčena. Přesto však jedná ve prospěch izraelského lidu. Zachraňuje ho od vyhlazení a to způsobem, který u čtenáře vzbuzuje údiv. Tajemná prozřetelnost nemá jméno, ale evidentně působí ve prospěch utiskovaného národa, který se ve chvíli blížícího se zániku postí a čeká na zázrak.

Do této napjaté atmosféry vstupuje královna Ester. Riskuje svůj vlastní život, aby u krále Xerxa odvrátila katastrofu. Říkala si (Est 4,16): „Mám-li zahynout, zahynu.“ Za záchranu svého národa byla odhodlána položit i svůj život. Možná jí v uších zněla slova jejího pěstouna, velmože Mordokaje, který ji vzkázal (Est 4,14): „Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a vysvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti pro chvíli jako je tato.“

Je evidentní, že Ester stála před největší výzvou svého života. Jakoby žila právě pro tuto chvíli. Jakoby ji série zdánlivých náhod postavila před životní rozhodnutí. Ester neváhala. Zatímco se židovská komunita v Šúšanu modlila, ona předstoupila před krále, aby odhalila skryté motivy ministerského předsedy Hamana. Hrála vabank, ale prozřetelnost stála při ní. Ester věřila, že Bůh má moc, že bude jednat a Židé v diaspoře prožili zvláštní ochranu.

Milí čtenáři, neměli bychom i my být vnímavější a ptát se Boha: „Proč jsme vlastně tady?“ Je-li každý z nás nositelem nějaké míry spirituality, zkusme ji v sobě odhalit. Ptejme se, jak využít své schopnosti a postavení k tomu, abychom posloužili životu. Biblické příběhy, jejichž vyvrcholením je Ježíšovo sebeobětování na kříži, nám poskytují trvalý zdroj inspirace.

JAROMÍR ANDRÝSEK