Rubrika: Téma > Víra v zatěžkávací zkoušce

Testovaná víra

Někdy se lidé domnívají, že když přijali Ježíše, že je jejich život zabezpečen a že je nic neohrozí. Domnívají se, že když se budou modlit, že jim Pán Bůh pomůže vyřešit všechny jejich problémy. Jejich víra je postavena na tom, co jim Pán Bůh přinese. Je to jakýsi kšeft s Pánem Bohem. Řečeno ošklivě: „Věřím, protože je to pro mne výhodné.“ Život nám ale ukazuje, že to tak není. Mnohdy právě ve chvíli, kdy člověk opravdu začne věřit, nastanou problémy. Jak je tomu s vírou ve skutečnosti?

 Znáte Jobův životní příběh? Job byl zbožný a bohabojný člověk, byl spravedlivý, pomáhal jiným. A přece během velmi krátké doby přišel o vše: o majetek, o služebnictvo i o děti. Zhroutil se mu svět. A aby to nebylo málo, těžce onemocněl. Měl plné právo ptát se: „Proč k tomu došlo?“ Na tuto otázku však není snadné dát vysvětlující odpověď. Zůstává zde hodně otazníků. Mimo jiné do hry vstupuje duchovní pozadí celé Jobovy zkoušky – že vlastní příčinou Jobova neštěstí byl satan a jeho snaha Joba zdiskreditovat za každou cenu.

Víra je spojena se zkouškami

Skutečností ovšem je, že tam, kde se objeví opravdová a ryzí víra (jak tomu v Jobově případě nepochybně bylo), se objeví také nejrůznější zkoušky. A to mnohdy v podobě těžkých duchovních bojů a mnohdy i zcela zhroucených světů. A vůbec tu není nic černobílého – stává se, že spravedliví lidé jako Job nepředstavitelně trpí a prochází těžkými zkouškami a že naopak lidem, kteří berou život lehkomyslně, projde všechno a procházejí životem bez očividných problémů. Tak to viděl i pisatel Žalmu 73 Azaf, který se ptá sám sebe: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán,“ zatímco oni si dělají, co chtějí a vše jim vychází.

I Pán Ježíš nesliboval svým učedníkům, že v jejich životě půjde vše hladce. „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (J 16,33).

Jakého rázu mohou být zkoušky, které nás čekají?

Mohou to být nečekané rány osudu

Třeba takové, že nečekaně přijdeme o práci. Může to být i proto, že jsme se zachovali čestně, že jsme odmítli podvádět. Být nezaměstnaným je spojeno s těžkými problémy. Získat dnes práci není žádná samozřejmost. Člověk může ze své strany udělat všechno proto, aby práci našel. Může sledovat inzeráty v tisku i na internetu, může rozesílat na všechny strany strukturované životopisy, a výsledek je jen další a další a zklamání. Je to opravdu zkouška víry, když člověk posílá 151. životopis a výsledek je: „Je nám líto, toto místo už je obsazené“. To v lepším případě. Mnohdy odpověď ani nepřijde. Je to situace, kterou starší generace těžko pochopí.

Může to být zcela nečekané zhoršení zdravotního stavu. Přijdete k lékaři a dozvíte se velmi závažnou diagnózu s velmi nejistým koncem. Možná vám lékař řekne, že váš život spěje ke konci.

Může to být ztráta životního partnera nebo dítěte. Anebo náhle odhalená nevěra anebo zjištění, že váš partner je závislý na alkoholu či drogách, anebo že prohrál všechny úspory v herních automatech. A vy to zjistíte až při návštěvě exekutora.

To vše jsou situace, které nás postaví před přehodnocení naší víry. Proč věřím? Aby se mi tohle nestalo? Tak to mnohdy je. Proto satan Pánu Bohu ihned namítl, když mu vyprávěl o bohabojném Jobovi: „"Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit." (Jb 1,9-11).

Někdy jde o zkoušku spojenou přímo s naší vírou

Velmi dojemně na mne zapůsobil letáček „Životní rozhodnutí“[1] ze skutečné události ze života křesťanů na Urale v období mezi světovými válkami. Rád bych z něho ocitoval část textu:

„Jednoho krásného jarního dne směřovala k vesnici tři vojenská nákladní auta i s vojáky. Z jednoho z nich vystoupil důstojník, který si zavolal starostu obce. Pak si nechal shromáždit všechny obyvatele a řekl jim: „Ti z vás, kteří se chtějí i nadále držet své víry, ať se shromáždí zde u těchto aut. Ti z vás, kteří jsou ochotni se své víry vzdát, ať se shromáždí tamhle u modlitebny. Dávám vám dvě hodiny času…“ Byly to velmi těžké dvě hodiny, během nichž se museli lidé rozhodnout buď pro Boha, anebo pro relativně pokojný život. Skutečností je, že většina se rozhodla se své víry zřeknout a jen menší část se shromáždila u aut.

Jak to tenkrát dopadlo? Po určeném čase „důstojník přikázal vojákům, aby se shromáždili u aut. Ta byla připravena k přepravě lidí. Velitel zamířil nejprve k malé skupince lidí u aut. Mlčky přecházel od jednoho k druhému a všem se díval do očí. Nikdo z nich mu neuhnul pohledem. Velitel si je všechny ještě jednou změřil a pak řekl: „Jste naši nepřátelé a nejdete naším směrem. Jste však věrní vašemu Bohu a vaším zásadám, máte svoji čest a takových lidí není mnoho. Jménem vlády vám děkuji. Klidně se můžete rozejít do svých domovů.“ Pak zamířil k lidem shromážděným u modlitebny a řekl jim: „Tak vy se zříkáte vaší víry, to se nám líbí. Chceme, aby se lidé vzdali Boha. Vy jste se však přidali k nám pouze ze strachu, upsali byste se i čertu, kdyby vám šlo o kůži. Takové lidi nepotřebujeme. Nejste ani naši přátelé, ani jejich. Dáme vás tam, kde nebudete překážet.“ Nyní propukl pláč a pozdní lítost, prosby o milost však již nenalezly odezvu. Ti, kteří se vzdali Boha, přišli o všechno. Už o nich nikdo nikdy neslyšel.“

Ta malá skupinka obstála. Nemohli vědět, že to pro ně dopadne takto. Museli počítat s nejhorším. Ale jejich zkouška je vedla blíž k Bohu. Jsem přesvědčen, že v tuto chvíli jim proběhl myslí celý jejich život – a oni museli rozhodnout, co je v jejich životě důležitější – časný prospěch, anebo věčnost v Boží přítomnosti. Museli počítat s nejhorším – mohli je postřílet anebo odvézt do gulagu. I to se stávalo.

Ne každého z nás čeká taková životní zkouška jako tyto lidi ze Sibiře. Ne každého čeká taková zkouška, jaká čekala Abrahama, když měl jít obětovat svého jediného syna Izáka. Ale s tím, že nás zkoušky víry čekat budou, bychom měli počítat. Není to nic neobvyklého. Tak nám to připomíná apoštol Petr: „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“ (1Pt 4,12.13).

Zkoušky mají svůj význam. Jednak nás nutí k tomu, abychom se úžeji přivinuli ke svému Pánu, abychom si uvědomili, že ho potřebujeme. Abychom přestali spoléhat na své schopnosti, své úsilí, svou zbožnost a cokoli svého a odevzdali své životy cele svému Pánu.

Zkoušky ale slouží i k našemu utvrzení. Proto Jakub píše: „ Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků“ (Jk 1,2-4).

A co když zkouškami neprocházíme?

 V našem životě se nám ovšem někdy také daří. Jsou období, kdy vše, na co sáhneme, nám jde hezky od ruky. Máme hezké manželství, hodné děti, dobré zaměstnání. Někdy pak znejistíme a říkáme si, že naše víra asi není zcela v pořádku, když není zkoušena.

Je dobré, když se zkoumáme a přemýšlíme o své víře. Je dobré o ní přemýšlet i v souvislosti se zkouškami, které k ní patří. Ale Pán Bůh ve své obrovské milosti nás nezkouší stále. Jako projev jeho obrovské lásky smíme zažívat i chvíle, kdy právě zkouškami neprocházíme. Učedníci také neprocházeli stále jen složitými situacemi na rozbouřeném moři anebo při neúspěšném rybolovu. Zažili také i chvíle, kdy Pán předivným způsobem nasytil pět tisíc mužů. Zažili řadu chvil, kdy mohli s ním odpočívat – prožili radost na svatbě – a tak bychom mohli pokračovat. Pán dává zkoušky, ale také i chvíle radosti a pokoje. 

To, kdy a v jakém rozsahu budeme zkoušeni právě my, je vždy záležitostí zkoušejícího. On určuje, co, kdy a jak se bude zkoušet. Je to jako ve škole. Učitelé také stále jen nezkoušejí. To ale neznamená, abychom polevili ve svém úsilí líbit se Pánu. Apoštol Pavel to vyjadřuje slovy: „ Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,11-13).

Ale i období, kdy se zdánlivě nic neděje, kdy se nám zdá, že nejsme zkoušeni, kdy nás nic netrápí – je svým způsobem zkouškou. V ní se pozná, jaká je naše víra, na čem je založena. Je totiž smutnou zkušeností, že největší odpadnutí od Boha nebývá v dobách, kdy církev prochází tříbením a těžkým utrpením pro jméno Kristovo, ale naopak, v dobách, kdy je blahobyt a prosperita. Tehdy je naše víra v nebezpečí největšího úpadku – do lhostejnosti a spokojenosti sami se sebou.

Izraelce Pán Bůh varoval před obdobím klidu a pokoje. I to má svá nebezpečí. Nechal napsat: „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví… Neříkej si v srdci: "Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou." Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on…“ (5M 8,10-18). Myslím, že tato slova mají co říci i nám dnes!

Zkouška víry, kterou prošel Job, je pro nás nepředstavitelná – podobně jako byla pro nás nepředstavitelná zkouška, kterou musel projít otec věřících Abraham. Ale oni obstáli. To proto, že jejich víra byla skutečně postavena na Pánu Bohu samému. Job neměl tušení o tom, že za jeho zkouškami nestojí Bůh, ale satan. Přes všechnu bolest „padl k zemi, klaněl se a pravil: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno."“ (Jb 1,21.22) A Abraham? „ Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: `Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Žd 11,17-19). Job i Abraham ve zkouškách obstáli se ctí.

Jak je tomu s mojí vírou? Proč věřím? A jak se zachovám ve zkouškách, které přijdou? Budu spoléhat na stejného Boha jako tito hrdinové víry?

TOMÁŠ PALA