Dnes je

Verš pro tento týden

Boh nám totiž nedal ducha bojazlivosti, ale Ducha sily, lásky a rozvahy.

2. Timotejovi 1,7

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Vzpomínky

Josef Suchanek a jeho život

utvářený Boží milostí


 
V Adventu 2014 se Josef Suchanek z Křesťanského sboru Český Těšín setkal se svým Pánem. Adventní očekávání se pro něj stalo realitou, po které volal, když se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil. Pán si pro něj přišel v pátek 12. 12. ve 12 hodin. Tři čísla, která symbolicky vypovídají o tom, že se pozemský život bratra Josefa Suchanka naplnil. Zemřel na selhání ledvin a leukemii. Opustil nás bratr v Kristu, člověk smířený s Bohem, toužící po odchodu a  Pán života a smrti mu jeho přání splnil.

Josef Suchanek odešel do Boží přítomnosti a dvanáctky v jeho odchodu připomínají symboliku knihy Zjevení, když mluví o budoucnosti v Novém Jeruzalému. V městě, postaveném na dvanácti základních kamenech, označených jmény dvanácti Beránkových apoštolů (Zj 21,14), v městě dvanácti bran, jež nesou jména dvanácti izraelských pokolení. Dvanáct andělů na branách střeží město, ve kterém jsou ti, kdo patří Bohu.

Dvanáctka je v Bibli symbolem úplnosti. Když Bůh ukončil pozemský život Josefa Suchanka, když mu zde dal prožít téměř 85 let života. Na rozloučenou uslyšel od své ženy Rút slova: "Budeš tam na mě čekat." Prožili spolu krásných 60 let manželství, které v polovině listopadu společně oslavili diamantovou svatbou. Tak se završilo i jejich manželství. Díky Bohu za to.

Ohlédnutí za životem Josefa Suchanka uvedu biblickým veršem, který provázel zesnulého v době před odchodem - nechal si u něj v Bibli záložku. Je zapsán v Listu Židům ve 12. kapitole: 

"Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.
Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost;..."


Odkud se vzalo v jeho životě vědomí Boží milosti, která se člověku nabízí a může být promeškána? Poznal ji už jako dítě u svých rodičů. Otec Jan, prožil Boží milost ve shromážděních svobodných křesťanů v Těrlicku. Slyšel o ní od zakladatelů hnutí, jako byl Józef Mrózek, který v Těrlicku často pobýval. Zdůrazňoval, stejně jako apoštolové, obnovující moc Boží milosti a přál si, aby ji nikdo nepromeškal.

Jan Suchanek se oženil s Annou Pawlasovou. Narodili se jim synové Bronislav a s odstupem šesti let, Josef, 11. ledna 1930. V rodině se používala znaková řeč, protože Bronislav byl hluchoněmý. Pro malého Josefa to byl, vedle češtiny a polštiny, třetí jazyk, kterým komunikoval. Byl veselé a nekonfliktní dítě a svým rodičům dělal radost.

Rodiče postavili rodinný domek v Albrechticích na Pacalůvce, kde dodnes rodina Josefa Suchanka žije. Spolu s dětmi navštěvovali Křesťanský sbor v Těrlicku, v domě, který zakoupil Janův bratr Karel. Děti obou bratrů vyrůstaly spolu a Josef, kterému neřekli jinak než Juzek, měl nejblíže ke svému bratranci Jankovi Suchánkovi.

Během války navštěvovali Juzek s Jankem křesťanskou mládež v těšínském sboru, tehdy v domě u Firlů. Stali se nerozlučnou dvojicí a v dubnu 1945 byli oba patnáctiletí mládenci odvedeni hitlerovci k budově soudu v Cieszyně. Odtud je pak převezli až do Českých Budějovic. Všichni o ně měli starost, modlili se za jejich návrat a Bůh nad nimi držel svou ochrannou ruku. Budějovice sice byly osvobozeny už začátkem května, ale oba chlapci se domů dostali až  v červnu 1945. I to byla při všech válečných zmatcích Boží milost.

Po válce se Josef vyučil automechanikem v těšínské Autorenově, u Tománka, a pracoval ve Stavokombinátu, později také na okrese v Těšíně. Když získal řidičák, vozil Tatrou Heck ředitele firmy. Splnil se mu sen. Jezdil po městě a okolí v nejlepším autě, jaké bylo tehdy k mání. Byl šťastný, usmíval se a věděl, že i to je Boží milost. A zatímco se v Československu organizovala komunistická mládež, plnily se budovatelské programy a sílil Stalinův kult osobnosti, Josef Suchanek se rozhodl vykročit životem jako svobodný křesťan, nezatížený kulty a ideologiemi. Věděl, že tu svobodu dává Bůh těm, kdo přijali Ježíše jako Záchrance a věří v jeho jméno. Díky Ježíši dostávají práva Božích dětí, svobodně, darem, bez zásluh a náboženského výkonu. Juzek tuto Boží milost přijal a spolu s bratrancem Jankem se rozhodli, že se dají pokřtít. Stalo se tak v roce 1948 v Těrlicku v řece Stonávce. 

V témže přelomovém roce 1948 jej Bůh zahrnul ještě jednou milostí, a to když poznal svou budoucí ženu, Rút Dušovou. Setkali se v Karviné v pohraniční kolonii, kam Josef příležitostně vozil svou sestřenici Helenu. Helena se u Dušových učila hrát na kytaru. Rút bylo tehdy dvanáct, ale Josef uměl čekat. Vídali se u jeho strýce v Těrlicku, kam Rút jezdila na prázdniny nebo v Karviné, u Dušových doma. V roce 1951 narukoval do Šumperka a pak do Brna. Díky zvláštní Boží přízni a své kvalifikaci byl vybrán, aby se stal osobním řidičem generála. Ten si ho oblíbil a Josef měl dobrou vojnu. S Rút si pravidelně psali.

Na východě probíhala Korejská válka a od července 1951 byla zahájena jednání o příměří, na jejichž výsledek měli dohlížet i českoslovenští vojáci. Josef tedy doprovázel svého generála do Koreje. V červenci 1953 vznikla repatriační komise pro výměnu zajatců. Velitelství ozbrojených sil OSN bylo kousek před Munsanem a odtud jezdil Josef se svým velitelem do Pchanmundžomu na jednání Vojenské komise o příměří a Dozorčí komise neutrálních států. Asi vás překvapí, že tato komise jedná o příměří dodnes. Schází se každý týden. Demarkační čára probíhá v polovině jednoho z modrých přízemních domků a nad nimi stojí na jihokorejské straně tzv. Dům svobody. Ve vesnici svobody se tyčí nejvyšší stožár na světě a na něm vlajka svobodné země.

To vše symbolicky vypovídá o smíření člověka s Bohem. Lidé odmítají Bohem nabízenou milost a odpuštění vin. Místo života ve svobodě raději uctívají nesmyslné lidské kulty a trpí nouzi, než aby uznali Boží vládu a byli Bohem vysvobozeni ze svých závislostí. Boží Syn, Ježíš, přišel za námi lidmi, aby na sebe vzal naše viny a nechal se spolu s nimi přibít na kříž. Skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co je, jak na zemi, tak v nebesích, protože smíření přinesla jeho oběť na kříži (Kol 1,20). Ježíšův kříž nám přinesl svobodu a je nepřehlédnutelný. Ježíšův kříž je tím nejvyšším stožárem svobody a dodnes mluví jasnou řečí. Svědčí o tom také život Josefa Suchanka.

Když však člověk smír odmítne, prochází jeho srdcem demarkační linie. Ta v něm působí nepokoj. Člověk pak neusiluje o svatost, bez níž nikdo neuzří Pána. Kdo však Ježíši věří, prožije obrovskou vnitřní svobodu. Víra v Ježíše i pobyt v Koreji zanechal v Josefovi hlubokou stopu. Dodnes o tom svědčí obrazy a drobné předměty, které zdobí byt Suchankových. Z Koreje si přivezl i písničku, kterou se naučil od místních, když čekával na svého generála. Rád ji přidával k dobru, když ho o to druzí požádali. Josef byl učenlivý. Z války uměl německy a domluvil se i anglicky. Byl veselá kopa, přestože někdy působil trochu tiše. Modlil se vroucně a spoléhal na Boží milost. Ta ho ostatně přivedla z Koreje v pořádku domů. Možná i proto si rád zpíval píseň: "Tam nad hvězdami v nebi Otce mám, na jehož věčnou lásku spoléhám: On zve mne z této ciziny do zaslíbené otčiny."

Po návratu z vojenské služby se zapojil do výstavby dolu 9. květen v Horní Suché, kde později pracovala celá jeho rodina. Dne 27. listopadu 1954 se oženil s Rút a nastěhovali se do rodičovského domu na Pacalůvce v Albrechticích. Josef pracoval na šachtě jako garážmistr a pak jako osobní řidič ředitele. Doma v garáži opravoval auta komu jen mohl. Stal se z něj vyhledávaný odborník. V dubnu roku 1956 se Josefovi a Rút narodil syn Vlastimil. Josef prožíval nejšťastnější chvíle svého života, které narušila až smrt jeho maminky v únoru 1958, zemřela na infarkt v 65 letech. V prosinci roku 1962 se manželům Suchankovým narodil druhý syn, Libor. Oba chlapce vychovávali s láskou, vedli je k Boží bázni a ke službě.

Společně si při rodinných bohoslužbách četli Bibli a modlili se. Do shromáždění Křesťanských sborů jezdili střídavě do Těrlicka a do Životic. Kde mohli, tam pomáhali. Josefovou velkou službou bylo spravování aut, dodnes na to mnozí vděčně vzpomínají. Dělal to dobře a často i nezištně. Byl zvyklý finančně podporovat ty, kdo měli nouzi. Motivovala ho Boží milost, kterou prožíval. Když jel na východ do zemí tehdejšího Sovětského svazu, Bulharska či Rumunska, vozil tam Bible. Vyžadovalo to invenci a obrovskou odvahu. Obojí Josef Suchanek měl. K této službě Bůh připojil svou milost, takže se transport Biblí dařil. Přestože riziko bylo obrovské, potřeba Biblí byla naléhavější. Bible se v těch zemích tehdy opisovaly ručně. Když Josef nějaké přivezl a rozdal věřícím ve shromáždění, bylo to pro ně velké povzbuzení. Josef věděl, jak cenný poklad skrývají a proto byl ochoten riskovat.

Do práce vstával brzy ráno, aby Tatraplánem nebo Tatrou 603 vyzvedl ředitele z jeho domu a zavezl, kam zrovna bylo třeba. Josef byl spolehlivý a dobrý řidič. O vůz se vždy pečlivě staral. Uměl mu naslouchat a dávat mu, co vůz potřeboval. Když už ve stáří nemohl chodit, poslouchal střešním oknem zvuku auta, na kterém dole na dvoře pracovali jiní a dával jim rady. Dokážeme i my naslouchat a slyšet, co je potřeba?

Když si synové Vlastimil a Libor založili vlastní rodiny, přijížděli k rodičům s dětmi a ty zase se svými dětmi. Jeden z pravnuků se jednou při návštěvě vytratil a tiše si hrál až do chvíle, kdy to rodičům začalo být podezřelé. Po krátkém hledání ho našli, jak si pečlivě ukládá šroubky do krabiček, pěkně podle velikosti a přesně tak, jak to dělával pradědeček. Josefův příklad tichého a svědomitého pracovníka, který miloval svou rodinu i práci, se promítá do dalších generací.

Společná domácí bohoslužba, čtení Bible a modlitba, provázela oba manžele celou dobu jejich manželství. Bůh je provázel, když jim bylo těžko, a s Pánem se dělili i o své radosti a byli mu vděčni. Poslední léta života Josefa Suchánka byla spojena s nemocí. Nádor, který mu našli, nepůsobil, díky Bohu, bolesti. Spíše než o sebe si Josef dělal starost o zdraví svého syna Libora, s nímž žili spolu v jednom domě. Spolu jezdili také v posledních letech života do Křesťanského sboru v Českém Těšíně (sbor v Těrlicku zanikl), kde čerpali duchovní povzbuzení.

V pátek 12. 12. ve 12 hodin si Bůh Josefa Suchánka povolal k sobě. Jeho čas zde na zemi se naplnil a nám nezbylo, než se s ním rozloučit. Jeho milý pohled a úsměv nám bude chybět. Vydal se na cestu delší než přes Sibiř a Čínu. Odešel do svobodné země, na jejíž hranici stojí Ježíšův kříž jako znak smíření mezi člověkem a Bohem. Josef odešel do svobodného města s dvanácti branami, odkud k nám už nemůže promluvit. Slova, u nichž měl v Bibli záložku, však mluví stále:  Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost.


JAROMÍR ANDRÝSEK



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.