Rubrika: Vzpomínky

Za sestrou Helenkou Košárkovou 

V sobotu 28. prosince 2013 jsme se rozloučili na ústředním hřbitově ve Valašském Meziříčí se sestrou Helenou Košárkovou ze  zdejšího místního shromáždění. Někdo by možná řekl – obyčejná žena – ale pro Pána Boha je každý člověk vzácný originál, který má svou jedinečnou hodnotu.

Sestra Helenka prožila těžké dětství, které si dnešní generace už těžko dovede představit. Její rodiče pocházeli ze Slezska, tatínek Karel Kisza z Třanovic, maminka Marta, roz. Pavlicová, pocházela z nedalekých Bludovic ze zámožné a vážené evangelické rodiny, vlastnící mlýn, pilu a pekárnu. Její rodiče však prožili skutečné obrácení a v důsledku svého jasného svědectví o své víře i pronásledování. Museli se vystěhovat do obce Louky nad Olší, kde se svými staršími sourozenci bratrem Josefem a sestrou Žofií prožívali dětství a kde sama 13. prosince 1934 spatřila světlo světa. Tatínek zprvu pracoval v Místku v továrně na výrobu nábytku, avšak ta brzy zkrachovala. Pak se už zaměstnání najít nedalo. Došlo to tak daleko, že aby uhájili holý život, musely všechny tři děti (včetně nejmladší Helenky) jít do služby za stravu – nejstarší bratr Josef dokonce už ve svých osmi letech. Válečná léta byla velmi dramatická. Ke konci války, když jí bylo 11 let, Němci odvedli tatínka na východní frontu, aby pro ně kopal zákopy. Údajně na 14 dní. Ovšem až teprve v roce 1973 se rodina prostřednictvím Červeného kříže dozvěděla, že zemřel druhý měsíc po narukování v ruském zajetí. Od chvíle, kdy musel na frontu, už ho jeho milí nikdy neviděli.  I Helenka musela stejně jako její starší sourozenci do služby. Starala se o dobytek ve chlévě, vyvážela hnůj a vykonávala všechnu těžkou práci. V domě spát nesměla, jen ve stodole na seně. Tuto těžkou práci vykonávala jen za jídlo, vždyť všude kolem byla jen bída. Od té doby měla poškozené klouby, což jí po celý život ztěžovalo pohyb. V nejkritičtější době svého života, v dospívání, vyrůstala v drsných podmínkách mezi cizími lidmi bez rodičovské lásky. Ani takovýto vstup do dospělosti jí ale nevzal víru v Pána Ježíše. A tato důvěra ve Stvořitele i Spasitele ji pak provázela celý život a dodávala jí odvahu. Někdy byla ve svých projevech poněkud svérázná, ale kdybychom věděli, co všechno prožila, byli bychom k ní určitě mnohem shovívavější.

Sestra Helenka měla jako naprostá většina žen touhu se vdát. Avšak žádný princ nepřicházel. Až jednoho dne (to už jí bylo téměř 36 let) našla v novinách inzerát, kde nějaký muž hledal životní partnerku a uvedl tam, jak to občas v inzerátech bývá, zn. „víra, láska a naděje“. Na tento inzerát odpověděla, slovo dalo slovo, a nakonec se vzali, i když to byl člověk nevěřící. Jako křesťané podle slov Bible varujeme před smíšenými sňatky s nevěřícími. Takové soužití přinášívá totiž spoustu problémů, kterých bychom se mohli uchránit, kdybychom uposlechli. Boží milost však je větší, než si dovedeme představit. Její manžel Jaroslav Košárek byl zedník, veselý člověk, který rád a dobře zpíval. Když pak s kamarády zašel místo domů po práci do hospody, rádi mu nalévali, aby byla zábava. A tak sestra Helenka musela pro něj chodívat a odvést si ho domů. Sám později vyznal, že bez její neúnavnosti by nikdy nenalezl sílu opustit toto prostředí. Vedla ho opravdově ke Kristu – a časem uvěřil celým svým srdcem, že Pán Ježíš zemřel i za jeho hříchy a odevzdal mu svůj život. Velký „podíl“ z lidské strany na tom měla také jeho tchýně, Helenčina maminka Marta, která se za ně věrně a trvale modlila.

Teprve s odstupem času člověk poznává, že cesty Páně jsou opravdu „nevyzpytatelné“ a úžasné. A že si dovede použít ke své službě i lidi, nad kterými my často lámeme hůl. A tak z této dvojice vyrostli časem lidé, kteří měli na mysli nejen sebe, ale záleželo jim velice na tom, aby svým životem posloužili k víře i k prospěchu lidem kolem sebe.

Bratr Jarek byl zedník. Jako zedník pracoval nezištně a obětavě na mnoha místech, kde věřící lidé stavěli shromáždění. Ať to bylo v Prlově, v Ostravě, ve Vsetíně či ještě jinde. Už nepotřeboval navštěvovat hospody, o to více a o to radostněji navštěvoval shromáždění křesťanů. Neměli děti, a tak čas a energii věnovali potřebným. Starali se o řadu studentů, vojáků a mladých lidí, kteří vyšli z dětských domovů a dokázali oslovit také řadu vietnamských občanů, kteří zde žili. Ti pak Helence dokonce říkali „máma“.

 Postupem času se z manželů Košárkových stali lidé, kteří nesli na svých bedrech starost o shromáždění ve Valašském Meziříčí. Zvali bratry na návštěvu, starali se o ně a to i v době, kdy už oba byli staří a nemocní a kdy sami potřebovali pomoc.

I na nich se naplnilo slovo Písma, že „kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ (2K 9,6). Jejich sousedé jim pak v jejich potřebě a nouzi ochotně a nezištně pomáhali, nakupovali jim, vozili hotové jídlo či je odvezli do nemocnice.

Sestra nás tiše předešla do nebeského domova v neděli 22. prosince 2013 ve věku 79 let. Na její poslední pozemské cestě se s ní rozloučila řada spoluvykoupených z velké části Moravy, od Českého Těšína až po Zlín. „Památka spravedlivého bude k požehnání“ (Př 10,7)

TOMÁŠ PALA