Rubrika: Vzpomínky

Život rozezvučený melodií

Boží milosti

Čtvrtého srpna 2015 zesnul v Bohumínské městské nemocnici bratr v Kristu, Zdeněk Filípek. Pán ho odvolal ve věku 86 let. Desátého srpna se s ním přišli rozloučit na městský hřbitov jeho nejbližší, sbor, přátelé a známí ze širokého okolí. Horké odpoledne bylo příznačné pro rozloučení s člověkem, který svou vřelostí a teplým úsměvem celá desítiletí tvořil příjemnou atmosféru bohumínského Křesťanského sboru. Připomeňme si jeho lidskou pouť a odkaz, který zde zanechal, 11. veršem 16. žalmu:

Zdeněk Filípek se narodil 12. ledna roku 1929 v Orlové-Lazích v rodině železničáře Františka Filípka. Maminka věnovala svému jedinému dítěti všechnu péči. Do školy chodil v Bohumíně-Pudlově, kde měl skvělou paní učitelku i řídícího. Maminka byla horlivou katoličkou a snažila se svého syna vést k víře v Boha. Ten však již v deseti letech přestal věřit v Boží existenci. Vadila mu formálnost a zneužívání Božího jména. Po polském záboru Těšínska žili s rodinou několik měsíců v železničním vagóně a pak ve společném bytě s početnou rodinou v Ostravě-Přívoze, kde to často velmi jiskřilo. Pak přišlo válečné období, pobyt ve Valašském Meziříčí a zprávy o vyvražďování vesnic, pronásledování partyzánů a nemocích jako byl záškrt. Tehdy (1940) potkal poprvé svou budoucí ženu, Zdeničku. Staral se o ni z pověření řádových sester u její postýlky. Střídal plachty a dohlížel, zda se nedusí. Oblíbil si ji a tím byl položen základ jejich budoucího vztahu.

Zdeněk měl štěstí na skvělé kantory a ti ho doporučili ke studiu na pedagogickém ústavu. Tehdy coby student začal Zdeněk žít svůj život podle vlastních představ. V období vzdoru vůči Bohu napsal báseň a v ní verš: „Vstaň, nečekej, vždyť v tobě je síla, která zdolá i hrom.“ Věnoval se sportu, který mu rodiče zakazovali. Později, když se dostal z jejich dohledu, uzavíral hazardní sázky na různé sportovní a automobilové výkony. Takto získané peníze pak utrácel s kamarády. Bůh mu byl milostivý, takže při jedné z havárií vyvázl ze zcela zdemolovaného auta bez zranění.

Z Ústavu pro vzdělání učitelů hudby přešel na doporučení otce, který byl tehdy vážně nemocný, na střední školu technického zaměření, aby měl jistotu lepšího výdělku. Později začal Zdeněk pracovat v Hutních montážích Ostrava a v ŽDB. Průmysl ho živil a hudba povznášela. Vyučoval v ZUŠ v Hlučíně, ale také v Šilheřovicích a v Hati.

V roce 1953 nastoupil základní vojenskou službu. Během jednoho vojenského transportu (1954) dostal spolu s ostatními vojáky zápal mozkových blan. Penicilin byl tehdy vzácností. Z 25 nemocných přežili jen dva. Zdeněk Filípek se tehdy podruhé narodil. Ošetřující řádová sestra se za něj modlila a připravovala jeho rodiče na nejhorší. Po autohavárii se šťastným koncem tak Bůh projevil svou milost Zdeňkovi podruhé.

Když se uzdravil a vrátil do civilu, rozvíjel svůj vztah se Zdeničkou, která mezitím vyrostla v dívku. Znovu se potkali v Hodslavicích před vojenskou službou a on o ni nepřestal usilovat. V roce 1956 měli svatbu. Prožili spolu v manželství 59 let. Zdeněk své ženě nikdy neřekl jinak, než Zdeňko nebo Zdeničko. Když spolu chtěli mít dítě, objevila se překážka. Ve sklíčenosti volal Zdeněk pokorně k Bohu, kterého ještě neznal osobně: „Bože, pokud existuješ, tak mě, prosím, vyslyš!“ Po modlitbě získal zvláštní jistotu, že se tak stane a již během měsíce očekávali dítě. Od té chvíle Zdeněk věděl, že Bůh existuje.

V té době četl různé knihy z oblasti filozofie, mystiky a experimentální psychologie. A snažil se najít východisko pro svůj život. Jeho přítel, Milan Koša mu doporučil číst Bibli a Zdeněk začal volat k Bohu, aby mu ukázal cestu k pravdě. Najednou se v něm zrodila myšlenka: pokud jeho spící dcerka začne plakat v okamžiku, kdy Zdeněk vztáhne ruku na své okultní knihy, bude to znamení, aby je spálil. A tak se i stalo. Zdeněk se dotkl knih a jeho dcera začala okamžitě plakat. Zdeněk v tom poznal zásah vyšší moci a okultní knihy spálil v peci. Přijal pozvání od svého přítele, aby navštívil Křesťanský sbor v Bohumíně.

Na prostých bratrských shromážděních se ho zvěst evangelia silně dotýkala a víra křesťanů ho stále více přitahovala. Nakonec uvěřil, že Ježíš zemřel i za jeho hříchy a přijal od něj nabízený dar spásy. Bible jasně říká, že jsme spaseni Boží milostí skrze víru v Krista. Spasení si nemůžeme zasloužit, je to dar Boží. A Zdeněk tento dar odpuštění a nového života v roce 1957 přijal. Kristus změnil jeho život, naplnil ho radostí a zvláštním pokojem.

Zdeněk se stal platným členem sboru, doprovázel zpěv na hudební nástroje, sloužil Božím slovem na shromážděních a na začátku 80. let se stal motorem rekonstrukce sborového domu na Družstevní ulici. Šířil kolem sebe atmosféru radosti a uměl být vděčný za všechno, co Bůh do jeho života přinášel. Už několik let pravidelně navštěvuji bohumínský sbor a Zdeněk mě vždy mile přivítal, objal a rozdával slova povzbuzení. Jeho velkým přáním bylo, aby Boží lásku, kterou v Ježíši Kristu přijal, poznali i jeho kamarádi a známí.

Ještě v neděli hrál ve sboru na housle. Po těžkém infarktu byl převezen do nemocnice a odtud ho Pán 4. srpna povolal k sobě ve věku 86 let. Davidův pamětní zápis 16. žalmu vystihuje život a vyznání bratra Zdeňka Filípka:

V 10. verši se král David zmiňuje o smrtelném nebezpečí, které ohrožovalo jeho život. Neříká nic konkrétního, ale náznak je to jasný. Také Zdeňkovi šlo při autonehodě nebo při zápalu mozkových blan o život. Když řešil své existenciální otázky, našel východisko v Hospodinu stejně jako král David. V jeho svatyni našel svou ochranu.

Pro Zdeňka Filípka se tou svatyní stalo společenství věřících lidí. Podle Ježíše i apoštolů je Božím chrámem církev i křesťan jako jednotlivec. Bůh chce mít s člověkem otevřený vztah. Zdeněk se Bohu otevřel a šel s ním pokorně životem.

A jako se pro Davida stala útočištným místem svatyně Hospodinova chrámu, tak Zdeněk nacházel útočiště a bezpečné místo ve společenství věřících a v naslouchání Božímu slovu. To byl jeho bezpečný prostor, který navíc rozezníval zvukem houslí, jež mistrovsky ovládal. Vyrobil je jeho otec na základě zvláštního zjevení, jež dostal ve snu. Housle „Filípky“ vyhrály v roce 1950 soutěž v pražském Karolinu. Zdeněk na ně tehdy hrál a jejich zvuk zvítězil nad zvučnými jmény stavitelů houslí i muzikantů, jako byl David Oistrach. Na tomto rodinném nástroji pak Zdeněk hrával na bohoslužbách k oslavě svého Boha.

Žalmista vyznává, že Hospodin je jeho panovníkem a jeho dobrem. Jak často jsme to slyšeli z úst Zdeňka Filípka! Ty jsi byl, Pane Ježíši, jeho dobrem a nad tebe v životě Zdeňka nebylo. Davida, jako autora žalmu, i Zdeňka, který z něj čerpal, dělí od sebe tisíce let, přesto je spojuje zvláštní souzvuk. Jsou spojeni životní zkušeností důvěry v Hospodina. Oba, král David i bratr Zdeněk vyznávali:

A z této jednoduché věty se rozvíjí motiv a vytváří se melodie, která dokáže prostoupit celý lidský život. Ten Zdeňkův zněl jasným tónem, jasnou melodií lásky. Šířil ji kolem sebe a vzpomínka na ni bude pozůstalé provázet až do opětovného setkání s ním. Před očima mi zůstane jeho tvář, tvář radostného a spokojeného člověka, který mě vítá, objímá a těší dobrým slovem. Zůstane mi obraz člověka, který se ke konci pohyboval nejistě a s námahou, ale když vzal do rukou housle, byl jeho projev lehký, jistý a radostný. Vznášel se spolu s melodií vstříc Bohu, kterému jsme se společně snažili vyzpívat naši vděčnost za záchranu.

Každý, kdo vírou přijal, že Ježíš zemřel za jeho hříchy, má život věčný, nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Kdo tomu věří a nechá se unášet melodií nezasloužené spásy z milosti, ten má také naději na setkání se vzkříšeným Kristem. A nejen s ním, ale i se všemi, kdo se Ježíši, stejně jako zesnulý Zdeněk Filípek, odevzdali.

To jsou ti svatí v zemi a vznešení, které si žalmista oblíbil nade všechno. Každý, kdo přijme Ježíše a věří v jeho jméno, stává se královským kněžstvem a národem odděleným pro Boha. A tuto zprávu se Zdeněk snažil přiblížit lidem kolem sebe. Byl toho plný. Věděl, že každý, kdo běhá za jinými bohy, si jen rozmnožuje trápení. Král David, autor žalmu, nechtěl přinášet úlitbu jiným bohům, jejich jména neuctíval. Hospodin byl smyslem jeho života, ON držel pevně los jeho života ve své ruce a vyměřil mu místo v kraji blaha. Jeho dědictví je velkolepé.

Náš bratr v Kristu, Zdeněk Filípek, získal důvěru ve vzkříšeného Ježíše Krista. Stavěl si ho před oči, radoval se v něm a cítil se v něm bezpečně. Věděl, že ho Ježíš nenechá v moci podsvětí stejně, jako to vyznával i autor žalmu: „Dáváš mi poznat stezku života; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“

Zdeněk odešel. Jeho nejbližší, manželka, dcera se zetěm, i vnoučata a pravnoučata se s ním rozloučili. Prožili s ním krásné i těžké okamžiky. Útěchou je jim biblická naděje setkání se Stvořitelem a Zachráncem. Zdeněk Filípek už je v cíli. Měli bychom mu vlastně závidět, ale Bůh má s námi zde na zemi ještě svůj záměr.

Naše životy jsou jako řeka. Pramen Labe, který vyvěrá na Labské louce, se zdá být malým potůčkem. Pak najednou padá do propasti Labského dolu a začíná se klikatit v meandrech, aby nakonec nabral na síle a stala se z něj řeka, která dává nejeden užitek, než se vlije do moře, kde se nám ztrácí. Když jsem takto Labe sledoval z vyhlídky Pančavských vodopádů, uvědomil jsem si tu hlubokou symboliku s lidským životem. Dítě je plné smíchu a radosti a pohybuje se stejně rozverně jako potůček na Labské louce. Bez starostí teče dolů a neví, že na něho čeká hluboký pád dolů a že se z toho údolí bude složitě vymotávat. Když se však našeho života ujme Bůh a dá našim břehům směr, pak náš pokojný proud dostane neuvěřitelnou sílu, aby nakonec vyústil tam, kam patří, totiž v Bohu. V něm je naše největší radost. Život Zdeňka Filípka je toho krásným příkladem.

JAROMÍR ANDRÝSEK